Zpět na začátek
Když jsme popsali 'vrchol hory', je čas vrátit se na tržiště.
Navštivme znovu pouštní otce a matky, kteří ve spisech Jana Kasiána tolik inspirovali Johna Maina.
Ve čtvrtém století se mnoho křesťanů odebralo do egyptské pouště s cílem vést tam autentický zbožný křesťanský život. V první řadě je třeba to vnímat jako reakci na situaci, ve které se křesťanství ocitlo krátce poté, co se stalo oficiálním náboženstvím říše. Když vyhlásil Konstantin toleranci křesťanského náboženství v roce 313 po své konverzi v bitvě u Milvijského mostu a následně podpořil výsledek nicejského koncilu v roce 325, vzrostl počet praktikujících křesťanů ze tří na třicet miliónů. Být křesťanem se stalo docela výhodným, protože Konstantin naléval peníze do staveb kostelů, finančně podporoval biskupy – to je skutečnost která změnila celý charakter rané církve. sv. Jan Zlatoustý vyjádřil v efezských homiliích svoji hrůzu nad touto změnou docela silně: „Na církve dopadly rány překypující nevyslovitelnou škodou. Přední úřady se staly předmětem obchodu. Nadměrné bohatství, obrovská moc a luxus ničí bezúhonnost církve.“ Někteří oddaní křesťané byli nejen rozrušeni postavením jež křesťanství zaujímalo, byli také pohoršeni vzrůstajícím úpadkem společnosti: „Společnost byla považována (pouštními otci) za ztroskotanou loď, z níž musí každý jednotlivý člověk odplavat, aby si zachránil život.“ (Thomas Merton)
To je přimělo, aby šli a žili evangelijní poselství v samotě egyptské pouště, s pravidlem života dle výroku sv. Pavla: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli.“ Řím 12,2
A navíc vnímali prvotní křesťané mučednictví jako cestu opravdového následování Krista. Od Konstantinova přijetí křesťanství ustalo pronásledování. Ti, kdo se utekli do pouště, viděli v tomto odchodu a vzdání se všeho, co se považovalo v životě za podstatné – rodiny, manželství, aktivní funkce ve společnosti a vlastnění majetku – za alternativní druh mučednictví, 'bílé' mučednictví na rozdíl od 'rudého mučednictví' skutečných mučedníků. Život Pachomiův popisuje vliv mučedníků na křesťanskou víru a život, který chtěli vést: „Víra v církvích v každé zemi velmi vzrostla a začaly se objevovat kláštery a místa askeze, protože první mniši viděli vytrvalost mučedníků.“
Navíc, v židokřesťanské tradici byla vždy silná tradice odtažení se z obyčejného života do pouště, stačí vzpomenout na Mojžíše, Eláše, Jana Křtitele a samotného Ježíše. I svatý Pavel se podle zpráv uchýlil na tři roky do Arábie po svém vizionářském zážitku Ježíše na cestě do Damašku, a snažil se pochopit toto zjevení. Poušť pro duchovní hledače znamenala nejen symbol, ale také skutečné projevení se Boha. Bylo to podobně ohromné, úžasné, neohraničené a neprozkoumatelné, působící okamžitou odpověď úžasu, jediné přiměřené odpovědi Bohu: „Jedině úžas může pochopit jeho nepochopitelnou moc“ (Řehoř z Nyssy)
Potřeba ústraní a zintenzívnění vlastní duchovní praxe nebyla pouze reakcí na situaci ve které se prvotní křesťané nacházeli, ale zdá se také, že je to přirozený vývoj po nějaké době na duchovní cestě. I my se stahujeme do ticha a samoty našeho srdce pokaždé, když meditujeme.
Podle všech podání byl sv. Marek žákem jak Petra tak i Pavla, když putovali Středomořím a hlásali evangelium. Byl v Římě Petrovým následovníkem, a Petr jej také pokřtil. Dostal se do Afriky a zvláště do Alexandrie, kde se stal biskupem a zemřel mučednickou smrtí v roce 68 našeho letopočtu. Koptská církev tedy vidí ve sv. Markovi svého zakladatele. Jeho nauka byla z velké části založena na nauce sv. Petra, což do jisté míry vysvětluje koptský doslovný přístup ke křesťanské víře. Poustevníci rané koptské církve v egyptské poušti ve 4. století byli často negramotní a získávali biblické znalosti ústně (jsme stále v převážně ústní kultuře), dívali se na Písmo doslovně a vnímali Boha rozhodně antropomorfickým způsobem.
Mnoho vzdělaných mnichů se brzy připojilo k těmto raným koptským mnichům. Právě oni byli silně ovlivněni naukou Origenovou (184 – 253) a byli tedy známí jako Origenovi mniši. K této skupině patřil také Evagrius a Kasián. Na rozdíl od koptských mnichů věřili, že je lidstvo v podstatě dobré a že má duše jednoznačnou podobnost Bohu. Skrze očišťování emocí a kontemplaci jsou lidské bytosti schopné s Kristem prostředníkem vystoupit k jednotě s Bohem, který nemůže být zachycen myšlenkami, slovy a obrazy.
I když byla jejich teologie zachovaná v krátkých výrocích ukazujících hluboký psychologický vhled různorodá, přece byla podobná, protože byla postavena na stejné praktické zkušenosti života hluboké modlitby v tichu a samotě, jak uvidíme příští týden.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda