Zázrak stvoření

Lze jen obdivovat komplikovanost mozku a jeho propojení těla/mysli/emocí. Nepřekvapuje, že jedinou odpovědí na krásu Božího stvoření, jehož jsme nedílnou součástí, je obdiv a úžas. Evagrius z Pontu (4. století po Kristu), jeden ze známých otců pouště a učitel Jana Kasiána vnímal přírodu jako první nášlapové kameny na duchovní pouti. To bylo pro něj první úrovní kontemplace, protože příroda pro něj a pro ostatní poustevníky pouště byla zjevením Nezjevitelného, Božského. Na této úrovni jsme přeneseni od obyčejné povrchní skutečnosti a na čas zanecháváme dualitu perspektivy 'ego' a přijímáme záblesky Jednoty Božské Skutečnosti. V dopise přítelkyni Melanii píše: „Co se týká těch, kdo jsou od Boha daleko.... Bůh jim umožnil přiblížit se jeho poznání a jeho lásky k nim prostřednictvím stvoření.“ Jsem si jistý, že mnozí z nás zažili takové chvíle zapomenutí na sebe, pocit sjednocení, naplnění radostí a vděčností, třeba při pozorování nádherného východu nebo západu slunce, nebo ponoření do světla úplňku, nebo obklopení pouští v rozkvětu nebo když člověk stojí sám na vrcholu zasněžené hory. Tyto chvíle jsou nezapomenutelné a vštěpují absolutní přesvědčení o existenci této Vyšší Skutečnosti, která vše obklopuje a zahrnuje.

Pak 'poznáváme', že Boží podstata je v nás a kolem nás. V Tomášově evangeliu říká Ježíš: „Jsem světlem které je nade všemi věcmi. Jsem všechno: ze mě vše povstalo a ke mně se vše vztahovalo. Rozštípněte dřevo a jsem tam. Zvedněte kámen a najdete mě tam.“ Tato rovina vědomí nás pak podle Evagria nakonec uvádí do druhé roviny kontemplace věcí neviditelných smyslům, ale přímo 'jednoduchým zrakem ducha', který je výsledkem hluboké tiché kontemplativní modlitby, nebo 'čisté modlitby', jak ji nazývali Otcové a Matky pouště. Učili nás, že je možné dostávat se přes tyto roviny postupným opouštěním všech myšlenek, obrazů a forem (jinými slovy 'ego', myšlení levou stranou mozku). Je to pohyb od mnohostrannosti k jednoduchosti a do ticha, čistě opakováním 'formule', jak to nazývali. Jak víte, je to základem křesťanské meditace, jak ji znovuobjevil John Main ve spisech Jana Kasiána. Zdůrazňoval, že „Víme, že Bůh je niterně s námi a víme také, že je nekonečně mimo nás. Jen skrze hluboké a osvobozující ticho můžeme smířit polarity tohoto tajemného paradoxu“.

V předchozích třech týdenních naukách jsme poznali, že máme Bohem darovanou schopnost být otevření vůči těmto rozdílným způsobům vnímání, a vstoupit na stezku k těmto dvěma rovinám kontemplace. Víme také, že klíč – věnování pozornosti jedním směrem své mantře není zdaleka jednoduché. Mnozí z nás, čelící mysli plné myšlenek a obrazů docházíme k závěru, že 'To není pro mě!' 'To neumím' a vzdáváme se. Nejsme jediní. Plotinus (205-270) – měl velký vliv na rané křesťanství – řekl „Jaktože máme v sobě tak velké věci a nevnímáme je... Jak to, že je někteří lidé vůbec neaktivují?“ Máme ovšem volbu mezi vzdáním se nebo vytrváním. Jan Kasián zdůraznil důležitost svobodné vůle: „A následně v člověku neustále zůstává svobodná vůle, která může buď nedbat nebo milovat... Milost.“

Tato citace ukazuje, že nestačí jen věnovat pozornost, ale je také třeba milosti. Nelze vstoupit do tohoto vyššího uvědomění čistě silou vůle. Potřebujeme podporu Kosmického Ducha, který nás dosahuje skrze duchovní část našeho bytí. Tento dar podpory Kosmického/Svatého Ducha nazýváme v křesťanské tradici 'milostí.' Jak říká Evagrius, „Svatý Duch se slituje nad naší slabostí a navzdory naší nečistotě nás často chodí navštěvovat. Pokud nachází našeho ducha, jak se k němu z lásky k pravdě modlí, pak sestupuje a rozptyluje celou armádu myšlenek a rozumového zdůvodňování, která je sužuje.“ Důležitou částí této citace je 'Pokud nachází našeho ducha, jak se k němu z lásky k pravdě modlí – naší lásky k pravdě.' Aby nás tento dar milosti mohl dosáhnout, náš úmysl, naše touha se znovu propojit s Vyšší Skutečností – 'naše láska k pravdě' – hraje ještě důležitější úlohu než pozornost zaměřená jedním směrem na naše slovo.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda