Závislost na myšlenkách

Nejdůležitějším rysem meditace je věnování pozornosti zaměřené do jednoho bodu, na naše slovo, které nám pomáhá opustit myšlenky z minulosti a budoucnosti, s jejich nadějemi, strachy, starostmi a úzkostí. To nám umožňuje zůstávat v přítomném okamžiku. Slyšíme, jak Ježíš říká v horském kázání:
Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Mt 6,25

Když nám říká, abychom se nestrachovali, tím Ježíš nepopírá skutečnost každodenních problémů. Říká nám, abychom opustili úzkost, nikoli skutečnost.“ (str 212) A přece nás tento typ myšlenek neustále zaměstnává navzdory všemu.

V okamžiku, kdy opravdu zkusíme opustit všechny svoje obrazy a myšlenky, velmi si uvědomujeme, že je naše vědomá mysl, naše 'ego' považuje za podstatné pro náš pocit identity. Pokud přemýšlíme, myslíme si, že víme kým jsme a cítíme, že máme jistou kontrolu nad tím, co se děje. Cítíme, že máme věci pod kontrolou, a jsme v bezpečí. Vstup do ticha působí, že se cítíme mimo kontrolu a nejistí, někdy dokonce vznikne i pocit paniky. Musíme si pamatovat a uznávat, že myšlenky jsou pouze myšlenkami, jsou nestálé, proměnné a výsledkem omezeného subjektivního vnímání, pocitově zabarvený pohled na jednu rovinu reality, a sice materiální.

Jsme vskutku závislí na myšlenkách, protože jsme byli vychováni v pohledu na svět posledních čtyř staletí, který považoval myšlení za nejvyšší aktivitu kterou člověk koná. Svým prohlášením „Myslím, tedy jsem“, Descartes zašel daleko, až ke spojení bytí s myšlenkou. Nemyšlení vnímáme jako nebytí, je to ohrožení našeho přežití, odtud pocity strachu, dokonce paniky, které nám brání zůstat v tichu. T.S Eliot to krásně podtrhuje v Čtyři kvartety:

Nebo jako když podzemní vlak, metro, příliš dlouho stojí mezi stanicemi
A konverzace stoupá a pomalu ubývá do ticha
A za každou tváří vidíš prohlubující se prázdnotu
Zanechávající jen vzrůstající hrůzu, že není na co myslet.

„vzrůstající hrůzu, že není není na co myslet.“ Hrůza z nepřežití! Musíme opravdu opustit toto spojení mezi myšlením a bytím.

Na základě tohoto pozadí nepřekvapuje, že jsme ustrašení, když se potýkáme s disciplínou jako je meditace, povzbuzující nás opustit myšlenky a obrazy a vlastně všechny operace racionální mysli, 'ego': myšlení, paměť a představivost. V každodenní skutečnosti potřebujeme 'ego', abychom přežili, ovšem v meditaci jeho supervizi nepotřebujeme. Musíme být nebojácní a na čas je opustit. Když se pokoušíme ponořit do ticha, 'ego' zdůrazní a rozšíří uvědomování myšlenek, jako ochrannou bariéru před vstupem do hloubi. Povzbuzuje nás, abychom se s těmito povrchovými myšlenkami a emocemi sjednotili. Jejich bláznivý tanec nás má táhnout do roztržitosti a do zoufalství, takže myslíme, že meditace pro nás není. „Pocity viny nebo strachu z velikosti naší roztržitosti nejsou důležité. Přijetí skutečnosti vyrušení je prostě stadium v sebepoznání, sebe-přijetí a integrace: a právě tento proces představuje duchovní stezku.“ (str 216)

Kim Nataraja
přel Jindřich Kotvrda