Základní situace člověka

Stav bytí v přítomnosti Boží, v království, je vrozenou lidskou schopností. Každý může projít úzkou branou pozornosti a víry – víra je zásadním spojovacím článkem mezi lidstvem a Boží skutečností.

Otcové v prvních dobách církve neměli ani stín pochybnosti, že jednota s Bohem je možná pro všechny, ať už se člověk považuje za kohokoli: „Bůh je životem všech svobodných bytostí. On je spásou všech, věřících i nevěřících, spravedlivých i nespravedlivých, zbožných i bezbožných, svobodných od vášní i vášní spoutaných, mnichů i těch kdo žijí ve světě, vzdělaných i negramotných, zdravých i nemocných, mladých i starých. Je jako vylití světla, záblesk slunce nebo změna počasí, stejné pro každého.“ (Řehoř z Nyssy)

Důvod k tomu je třeba hledat v jejich teologii. Řečtí filozofové, zvláště Platón, byli prvními kdo formuloval myšlenku, že máme cosi podstatného společného s Božstvím. Nazvali to 'nous', čistě intuitivní inteligence na rozdíl od rozumné inteligence. Díky tomu, že máme cosi Božího v sobě, nám dovoluje Boha poznat, protože v raných dobách se mělo za to, že 'podobný může poznávat podobné.' Naše každodenní zkušenost to také potvrzuje. Víme, že aby byla možná komunikace mezi jednotlivci, musí tam být podobnost. Pouze když máme společného cosi podstatného s druhým člověkem, můžeme k nim opravdu mít vztah, můžeme být v mysli i v duši jedno.

Otec prvotní církve, Klement Alexandrijský, viděl shodu mezi konceptem 'nous' a tím, co kniha Genesis vyjadřuje stvořením k 'Božímu obrazu'. Podle něj Origenes, kapadočtí otcové, Evagrius a později i Mistr Eckhart, vnímali tento 'Boží obraz' jako věčný a původně jedno s Bohem. Pro vstup do této vyšší roviny reality je třeba kontemplativní modlitba, k níž přivádí meditace. „Může být pravdou, že je Božský princip přítomný v každé bytosti, ale ne každá bytost je přítomná v něm. My sami dospějeme k přebývání s ním, pokud jej voláme velmi svatými modlitbami a klidnou myslí.“ (Dionýsius Areopagita)

Všichni víme, že cesta do ticha není jednoduchá, nejsme ovšem v tomto kroku sami, jak nám připomíná Evagrius, pouštní otec ze čtvrtého století: „Duch Svatý má soucit s naší slabostí, a vzdor naší nečistotě nás často přichází navštívit. Pokud našeho ducha nalezne, jak se k němu z lásky k pravdě modlí, pak na něj sestupuje a rozhání celou armádu myšlenek a úvah, jež jej sužují.
Jen je třeba vytrvalost a ve snaze o ni nám pomůže Kristus, životodárný duch, abychom vstoupili do „největší moci lidského vědomí …. její schopnosti přesáhnout jeho mentální operace, jít nad její největší myšlenky a tak být duchem.“ (Laurence Freeman) Výsledkem toho je, jak řekl Evagrius: „Pokud se modlíte v celé pravdě, dospějete k hlubokému pocitu důvěry. Pak s vámi budou kráčet andělé a osvítí vám význam stvořených věcí.“

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 30