Základní situace člověka

Otcové v prvních dobách církve neměli ani stín pochybnosti, že jednota s Božským je možná pro všechny, ať už se člověk považuje za kohokoli: „Bůh je životem všech svobodných bytostí. On je spásou všech, věřících i nevěřících, spravedlivých i nespravedlivých, zbožných i bezbožných, svobodných od vášní i vášní spoutaných, mnichů i těch kdo žijí ve světě, vzdělaných i negramotných, zdravých i nemocných, mladých i starých. Je jako vylití světla, záblesk slunce nebo změna počasí, stejné pro každého.“ (Řehoř z Nyssy)

Důvod pro je třeba hledat v jejich teologii. Řečtí filozofové, zvláště Platón, byli prvními kdo formuloval myšlenku, že máme cosi podstatného společného s Božstvím. Nazvali to 'nous', čistě intuitivní inteligence na rozdíl od rozumné inteligence. Díky tomu, že máme cosi Božského v sobě, nám dovoluje Božské poznat, protože v raných dobách se mělo za to, že 'podobný může poznávat podobné.' Naše každodenní zkušenost to také potvrzuje. Víme, že aby byla možná komunikace mezi jednotlivci, musí tam být podobnost. Pouze když máme společného něco podstatného s druhým člověkem, můžeme se k nim opravdu vztahovat, můžeme být jedno v mysli i v duši.
Otec prvotní církve, Klement Alexandrijský, viděl shodu mezi konceptem 'nous' a tím, co kniha Genesis vyjadřuje stvořením k 'Božímu obrazu'. Podle něj, Origenes, kapadočtí otcové, Evagrius a později i Mistr Eckhart viděli tento 'Boží obraz' jako věčný a původně jedno s Bohem. Pro vstup do této vyšší roviny reality potřebujeme kontemplativní modlitbu k níž přivádí meditace.“ Může být pravdou, že je Božský princip přítomný v každé bytosti, ale ne každá bytost je přítomná v něm. My sami dospějeme k přebývání s ním, pokud jej voláme velmi svatými modlitbami a klidnou myslí.“ (Dionýsius Areopagita)

Všichni víme, že cesta do ticha není jednoduchá, nejsme ovšem v tomto kroku sami, jak nám připomíná Evagrius, pouštní otec ze čtvrtého století: „Duch Svatý má soucit s naší slabostí, a přes naši nečistotu často přichází aby nás navštívil. Pokud našeho ducha nalezne jak se k němu z lásky k pravdě modlí, pak na něj sestupuje a rozhání celou armádu myšlenek a argumentů, jež jej sužují.
Je jen třeba vytrvalosti a ve snaze o ni nám pomůže Kristus, životodárný duch, abychom vstoupili do „největší moci lidského vědomí …. její schopnosti přesáhnout svoje mentální operace, jít nad její největší myšlenky a tak být duchem.“ (Laurence Freeman) Výsledkem toho je, jak řekl Evagrius: „Pokud se modlíte v celé pravdě, dospějete k hlubokému pocitu důvěry. Pak s vámi budou kráčet andělé a osvítí vám význam stvořených věcí.“

Kim Nataraja