Vztah a propojení

Laurence Freeman v knize Ježíš, niterný učitel zdůrazňuje, že „v prosbách modlitby Páně vidíme, jak se veškerá modlitba dotýká zakořeněného vztahu k Bohu, ale o nic méně i lidských vztahů. Modlitba ukazuje jedinou síť uvědomění, jež zahrnuje poznání Boha, sebepoznání a vztahy k druhým.“ (str 203)

Toto vědomí „jediné sítě uvědomění“, tato naprostá propojenost byla v 17 století ztracena se vznikem vědeckého pohledu Descartese a Newtona. Descartes byl matematik, který vnímal matematická pravidla jako vládu nad vším stvořením. Ony formovaly strukturu všeho, nejen vesmíru, ale také našeho těla. Descartes měl jednak jasnou intuici sebe sama, jako myslící bytosti, ale i Boha, jako dokonalé bytosti ovlivňující a osvětlující jeho mysl. Proto byly jeho náhledy a matematické zákony božsky inspirovány. Pro lidstvo tento pohled představoval problém, protože on viděl přírodu jako rozdělenou do sféry mysli – 'res cogitans' – a sféry hmoty – 'res extensa'. Viděl lidskou mysl jako naprosto oddělenou: oddělenou od našeho těla, od zbytku lidstva, a od stvoření, avšak nikoli od Boha. Jediná věc, kterou si můžeme být jistí, je naše schopnost myslet – náš jediný skutečný důkaz existence: „cogito ergo sum“ (myslím, tedy jsem), který pevně spojuje bytí s myšlením. V jeho pohledu jsme de facto izolovaní pozorovatelé zbytku viditelného vesmíru a to působí, že máme pocit naprostého oddělení a nesmyslnosti.

Racionální myšlenka svrchovaně vládla a během následujících staletí až do naší doby byly jak samotný koncept duchovních a intuitivních schopností, tak dokonce i sama Boží existence očerňovány jako stále více nevědecké a byly vysmívané jako primitivní zbytky minulosti. Všeobecně se myslelo, že věda vrhne užitečné světlo na náboženskou víru, ale že náboženství jako takové nemělo v osvětlení reality co nabídnout. Důsledkem bylo, že racionální myšlení a intuitivní inteligence byly postaveny na různých stranách spektra, což způsobilo oddělení mezi vědou a spiritualitou, s ničivými důsledky pro naši kulturu a společnost.

To se změnilo na počátku dvacátého století s příchodem Einsteina a jeho všeobecné teorie relativity a kvantové teorie Nielse Bohra a Wernera Heisenberga na vědeckou scénu. Ti viděli vesmír v docela jiném světle. Einstein nejen, že znovu potvrdil důležitost intuice: „Intuitivní mysl je posvátným darem a racionální mysl je věrným služebníkem. Vytvořili jsme společnost jež uctívá služebníka a zapomnělo na dar.“ On a jeho kolegové vědci také naprosto proměnili náš pohled na vesmír. Jejich pohled na skutečnost je podobný tomu, který nacházíme v tradicích moudrosti a náboženstvích našeho světa: vše ve vesmíru je důležité, mezi sebou propojené a na sobě závislé. Je to neustálý tvořivý tanec energie a uvědomění, s tím, že vše ovlivňuje proměňujícím způsobem. Celé lidstvo je integrálně a aktivně zapojeno do tohoto vesmírného tance, a je tak niterně napojeno na zbytek stvoření, za něž je spoluodpovědné – už nejsme izolovanými předměty. Tento světový názor nám dává důkladně na vědomí, že i my máme hluboký smysl a význam.

Je zřejmé, že kosmologové, teoretičtí fyzikové i teologové a mystici skutečně v těchto názorech více srostli. Vědci mluví o čtyřech polích podepírajících vše, co se ve vesmíru děje a předpokládají, že předtím než cokoli existovalo, před Velkým třeskem, před stvořením našeho vesmíru, tato čtyři pole vycházela z jednoho obrovského oceánu energie ležícího pode vším. Prázdného od předmětů, ale plného tvořivého potenciálu. Teologové i mystici mluví o tom, že vše ve vesmíru a mimo hmotný vesmír je Jedním, obrovskou prázdnotou jež je plností, jež je 'základem bytí', Zdrojem všeho.

Vědci a kosmologové hledají jednotu všeho teoretickou, mentální cestou. Začínají známými fakty a pozorováním výzkumu předchozích myslitelů a vědců, a pak na tom buď stavějí, nebo předchozí poznání vyvrátí. Teologové a mystikové používají Písmo, exegezi, modlitební reflexi, aby pochopili to, v co věří o Jednotě Božské skutečnosti. Pak tyto názory ověřují v osobní intuitivní praxi modlitby a meditace. Obojí užívají jiného jazyka a metody, aby se snad dostali k té samé Poslední Skutečnosti – různým stranám téhož Diamantu? Důležité je, že obojí také 'vědí, že nevědí'. To vše stále zůstává tajemstvím.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda