Vzájemné propojení

John Main zdůrazňoval, že „účelem našeho společenství je předávat tradici meditace. To, co předáváme, nebo se snažíme předávat, je poznání o tom, že Kristus bydlí v našich srdcích.“ Zdůrazňoval toto společenství stále znova a znova: „Ježíš poslal svého Ducha, aby v nás bydlel, a utvářel nás všechny jako chrámy posvátnosti: Bůh sám v nás bydlí… Pak víme, že máme podíl na Boží přirozenosti.“

Boží přirozenost sdílíme právě v hlubokém tichu. Právě v hlubokém tichu si uvědomujeme tuto zásadní propojenost sebe sama a stvoření s Bohem: „Náš svět není oddělen od světa duchovního… tyto dvě přirozenosti jsou neoddělitelné (Plotinus) Toto zřejmé spojení je také zdůrazněno Filónem (20 př.n.l – 40 po Kristu, židovským filozofem/teologem a Kristovým současníkem. „Muži i ženy jsou ve vztahu ke svému intelektu (‚nous‘) spojeni s Božím rozumem (‚Logos‘)… a jsou paprskem této blažené přirozenosti.“ Pojetí Boha byl poprvé dán termín ‚logos‘ řeckými filozofy, počínaje Héraklitem (5 stol před Kristem). Ten se pojímal jako sjednocující vůdčí síla. Později se užití slova ‚logos‘ lehce změnilo, a ‚logos‘ se stal mostem mezi Stvořitelem a stvořením. V evangeliu podle Jana je to Kristus, který ztělesňuje ‚logos‘, Slovo, tento most. Plato jako jeden z prvních zformuloval tuto myšlenku, že máme cosi zásadního společného s Bohem. Nazval to ‚nous‘, čistá intuitivní inteligence, rozdílná od rozumové inteligence. Skrze náš ‚nous‘, naši intuitivní inteligenci jsme schopni se propojit s ‚logos‘. Křesťané prvních dob tedy pokládali ‚nous‘ za náš orgán modlitby. V nauce Johna Maina i Klementa je Kristus zásadním prostředníkem. V pohledu Klementa se ‚účastníme‘ v Boží přirozenosti v Kristu a skrze Krista: „Kristus nás svým nebeským učením zbožšťuje…… Slovo Boha se stalo člověkem, abychom se od člověka mohli naučit, jak se muž nebo žena může stát Bohem.‘ John Main, často nazývaný trinitárním teologem, to vyslovuje takto: „Je zvláště pravda, že žádná modlitba by k otci neměla směřovat bez Něj…. V meditativní modlitbě se připravujeme na plný zážitek osobní přítomnosti Otce, Syna a Ducha svatého – celého života Nejsvětější Trojice žitého uvnitř nás samých.“ Nejprve se setkáváme z živým Kristem ve svém hlubokém středu a pak vstupujeme do proudu lásky mezi Otcem a Synem, jímž je Duch Svatý: „V objevování svého vlastního ducha je člověk veden k vlastnímu tvořivému středu, z nějž vyzařuje a je obnovována jeho podstata láskyplným přetékáním života Trojice.“

Přestože je vše propojeno a neexistuje tedy žádná nepřekročitelná propast mezi námi a Bohem, přece je tato Skutečnost zároveň mimo nás a přesahuje nás. Jedině v tichu si uvědomujeme oba tyto rozměry Boží skutečnosti: „Právě skrze hluboké a osvobozující ticho můžeme smířit polarity tohoto tajemného paradoxu (imanence a transcendence).“ Je to zkušenost, jež klade základy naší víry.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 4