Výzva zanechání svého já 19.6 2016

Viděli jsme důležitost a nesnadnost zanechání svého já. Musíme si ale neustále uvědomovat, že jsme více než mysl naplněná myšlenkami, pocity, touhami a potřebami. Je to pouze špička ledovce celého našeho bytí. Tato povrchová identita, naše ego, je založeno na konání určovaném formováním prostředím ve všech jeho formách. A přece, je právě ono 'já' o kterém mluví Ježíš – zraněné a podmíněné konání, součástí našeho 'já' – když mluví o 'zapření sebe sama'. Ovšemže potřebujeme tuhle součást svého bytí, naše ego, náš Bohem darovaný instinkt přežití. To, co potřebujeme, je ovšem zdravé ego. To, co opouštíme, je naše zraněnost, naše úzkosti, starosti, strach z nepřežití, strach ze smrti. Abychom to udělali, potřebujeme smělost, odvahu, víru, závazek, o kterých mluví sv. Pavel. Jedině pak můžeme jít hlouběji a zjistit, že jsme čímsi více než svojí vnější slupkou myšlení.

Tahle vnější slupka založená na konání je ovšem dominantní, obdivovaná naší současnou společností. V dnešní době je považováno za důležité dosažení pozice moci a vlivu. Ježíšovo učení je proti kultuře, jak nám říká John Main v knize Slovo do ticha: „Sebe-zřeknutí není v současnosti zkušeností známou nebo jasně chápanou, protože naše společnost má tendenci zdůrazňovat důležitost sebe-prezentace, sebe-zachování, sebe-projekce.“ Být sebe-vymazávacím a pokorným se považuje za známku slabosti. A navíc nemá ego opanované strachem rádo změnu, nechce abychom se dostali do kontaktu s hlubšími součástmi našeho vědomí, zbytkem ledovce skrytého pod vlnami našich myšlenek. Změna totiž vyžaduje jinou taktiku přežití. Ví, že ticho je proměňující a zbaběle před takovouto transformací prchá. Tak nám dává zapomenout na to, že máme také hlubší já založené na bytí. Tento hlubší aspekt je čistým vědomím a přesto individuálním, nedotčeným činností a prostředím. Jeho důvodem k existenci je čistě to, že existuje. Je prosté obsahu, napojené na oblast mimo čas a prostor. Mnozí by ovšem v našem současném světě popírali, že existuje jiná realita mimo tu, kterou můžeme zakoušet svými smysly v laboratoři. A přece, 95% vesmíru je naplněno temnou hmotou a temnou energií, u kterých nelze prokázat jejich existenci, jejichž účinky můžeme přesto pozorovat. Podobně nemůžeme dokázat existenci hlubšího, všeobjímajícího já, ale můžeme je zakoušet. Můžeme je objevit vstupem do ticha – ticha, do něhož se vstupuje meditací.

V naší době existuje žízeň po poznání nejen této jiné reality, ale i našeho vlastního skutečného bytí. John Main píše v knize Slovo do ticha: „Málo generací bylo podobně introvertních a sebe-analytických, jako je ta naše, a přece je studium sebe sama moderním člověkem notoricky neproduktivní. Důvodem je.... že se stalo radikálně neduchovním.... Žádná intelektuální sebe-analýza nemůže nahradit skutečné sebepoznání v základu našeho bytí.“ Jsou zde ovšem povzbudivá znamení. Hledání, kým opravdu jsme, se stalo stále více hledáním základu našeho bytí, duchovním hledáním a mnozí nyní zjišťují pravdu ve slovech Johna Maina: „Abychom nalezli vlastního ducha, musíme být tichými a dovolit svému duchu aby se vynořil z temnoty, do které byl vyhoštěn. Abychom se přesáhli, musíme být tichými. Ticho je naše pouť a cestou poutníka je mantra.“

Kim Nataraja