Vytrvalost

Těsně spojen s benediktinským slibem ‚obrácení‘ je slib ‚stability‘. Benedikt si byl dobře vědom, že neustálé obrácení, stálé obracení se k Bohu v modlitbě a v životě jež žádá duchovní stezka, bylo často procesem obtížným a odrazujícím.

Proto zdůrazňoval ctnost ‚stability‘, kterou pojímal především jako kvalitu vytrvalosti, zakořenění v tradici a praxi.

Co děláme, když se zdráháme meditovat? Co děláme, když se bojíme pustit věci z kontroly? Co děláme, když cítíme selhání v meditaci, protože se nic neděje? Ctnost ‚Stability‘ nás učí následující: prostě se posadíme v obvyklý čas a říkáme svoje slovo. V této praxi vytrváme bez ohledu na to, co se děje nebo neděje. Věrně sedíme a říkáme svoji mantru, aniž bychom něco očekávali.

Krásné je to, že se něco děje, ovšem na úrovni jiné než je naše povrchní osobnost; opravdová proměna se odehrává v našem hlubokém středu. Nejsme si toho vědomi, protože je to mimo naše rozumové vědomí. Pokud to dovolíme a důvěřujeme, meditace umožní obrácení srdce, posun důrazu od povrchního já k našem pravému já v Kristu.

Benedikt byl silně ovlivněn naukou pouštních otců a matek skrze Jana Kasiána. Tato nuda, sucho, toto ‚k čemu to je?‘, vyžadující protilátku stability jim bylo také známé. Tuto paralyzující emoci nazývali ‚démon Akédie‘.:

Démon akédie, zvaný též polední démon – je tím démonem, který působí nejvážnější obtíže se všech. Vnutí svůj útok mnichovi (meditujícímu) kolem čtvrté hodiny (10 dopoledne) a obsazuje duši až do osmé hodiny (2 odpoledne). Nejprve vytváří dojem, že se slunce sotva pohybuje, pokud vůbec, a že den má padesát hodin. Pak mnicha nutí, aby se neustále díval z oken, chodil mimo svoji celu, opatrně hleděl na slunce, aby zjistil jak je ještě daleko do deváté hodiny (ve 3 odpoledne se podává jediné jídlo dne), dívat se tímto směrem a pak zas jinam, aby viděl, zda se snad některý z bratří neobjeví ze své cely. Pak usazuje do srdce mnicha nenávist k místu, nenávist k jeho životu vůbec, nenávist k fyzické práci (nenávist k meditaci).

Vede jej k přemítání o tom, že se láska se zprostřed bratří vytratila, že není nikdo, kdy by povzbudil. Pokud je tam někdo, kdo jej náhodou nějak urazí, toho démon také využije, aby dále přispíval k této nenávisti. Tento démon jej také vede k tomu, aby toužil po jiných místech, kde si může snadněji opatřovat živobytí, snadněji najít práci a dosáhnout skutečného úspěchu. Pokračuje návrhem, že nakonec to není to nejlepší místo, které by bylo základnou pro zalíbení Pánu. Bůh se dá uctívat kdekoli. K těmto přemítáním připojuje vzpomínku na svoje drahé a na svůj dřívější způsob života. Vykresluje život, jak se rozpíná po dlouhý úsek času a před oko mysli předestírá námahu asketického boje (meditační praxe), a jak říká přísloví, žádný list nenechá nedotčený, aby mnicha svedl k opuštění jeho cely a k vypadnutí z boje. V patách tohoto démona už žádný jiný nenásleduje (pokud je poražen), z boje povstává už jen stav hlubokého pokoje a nevyjádřitelné radosti.

Mnohé z těchto zde vyjádřených pocitů poznáváme: čas se vleče; nikdo nemá slovo povzbuzení; nedosahuji ničeho; je hrozně těžké tiše sedět; opakovat moje slovo je nuda; nebylo by lepší přečíst si nějakou knihu o meditaci a duchovním životě? Nebylo by stejně dobré projít se v přírodě? Poselství je ale velmi jasné – nedovolte ‚démonovi‘ vyhrát, vytrvejte a zavládne pokoj.

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky křesťanské meditace rok 2, dopis 2