Výsledek nebo milost

Minulý týden jsme se setkali s ‚démonem akédie!‘. Poznali jsme, že jedním ze způsobů, jak akédii překonat, je vytrvalost v modlitbě/meditaci, což není jednoduché. I svatý Antonín z pouště - vzor pouštních otců a matek čtvrtého století - čelil témuž problému:

„Když žil svatý Antonín v poušti, byl trápen akédií a napadán mnoha hříšnými myšlenkami. Říkal Bohu: "Pane, chci být spasen, tyto myšlenky mě ale nenechají na pokoji. co mám dělat ve svém soužení? Jak mohu být spasen? Chvíli poté když chtěl vstát a odejít, uviděl člověka jako je on, jak sedí u své práce, jak vstává od své práce k modlitbě, pak se znovu posadí a plete provaz, a pak znovu povstává k modlitbě. Byl to Anděl Páně, poslaný aby ho napomenul a ujistil. Slyšel jak mu Anděl říká: ‚toto dělej a budeš spasen.‘ Po těch slovech byl Antonín naplněn radostí a odvahou. Konal to a byl spasen.“

Časem se to stalo pozadím benediktinského způsobu života ‚ora et labora‘,  práce přerušovaná pravidelně danými časy k modlitbě. Snadno poznáváme lekcí, kterou si můžeme vzít pro nás meditující. Nemáme se oddávat pokušení sedět v meditaci dlouhou dobu na úkor zbytku života. Zvláště na začátku je lepší následovat disciplínu zasedání dvakrát (nebo když to váš život dovolí třikrát) denně na dobu 30 minut, tedy přerušovat každodenní život modlitbou.

Když začínáme meditovat, často si uvědomujeme přínos který meditace přináší, a jsme v pokušení zůstávat v ní stále déle. Neustále jsme v pokušení úsilí stávat se duchovními atlety. Pokud to děláme, často se otevíráme 'démonu akédie'. Možná potom nemáme tentýž pocit pokoje, jaký jsme mívali. Ale kdo usiluje a kdo je zklamán? Kdo nás ponouká, abychom to dělali? Kdo má rád výsledky? Kdo nás pokouší abychom toužili i po ocenění ostatních? Odpověď všichni známe. Je to ta součást našeho vědomí pomáhající nám v tomto světě přežít, ta součást, která zachází s hmotnou skutečností, v níž nacházíme sebe sama, je to ego. Když však následujeme pobídky ega, pak se stáváme do jisté míry obětí tří hlavních démonů, které pojmenoval přední pouštní otec Evagrius: chamtivost, hledání ocenění a pýcha.

Meditace ale je ‚zanecháváním sebe sama‘, opouštěním těchto tužeb ‚ega‘. Jen tak můžeme objevit, kým opravdu jsme: dětmi Božími. Mohou jistě existovat doby, kdy se nás dotkne boží milost a už si ani neuvědomujeme že se modlíme. Jsou to ovšem dary ducha, nikoli naše výsledky.

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

Z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 4