Východní a západní křesťanství

Toto významné rozkvétání křesťanské kontemplativní moditby v pouštích Egypta, Palestiny a Sýrie trvalo zhruba dvě století. Právě Kasián to přinesl na západ na počátku pátého století. V roce 415 založil v Marseilles dva kláštery, jeden pro ženy a jeden pro muže. Ve svých dílech ‚Zvyky cenobitů a léky‘ (De institutis coenobitorum) a ‚Promluvy‘ (Collationes), předal svoje poznání a zkušenost raně křesťanských pouštních společenství i jejich nauku, zvláště Evagriovu. V jeho spisech se John Main dostal k meditaci, disciplíně utišení mysli opakováním krátké ‚formule‘ nebo modlitební fráze „Bože, pospěš mi na pomoc, Pane, pospěš mi pomáhat.“ (Žalm 69). Sv Benedikt později často Kasiána citoval ve své Řeholi a povzbuzoval svoje mnichy k denní četbě Kasiánova díla ‚Promluvy‘ (Collationes). Na konci šestého století, v době která následovala po migraci germánských kmenů a rozpadu západořímské říše, však tato praxe vedoucí ke kontemplaci odešla v tomto temném věku do podzemí. Stala se doménou několika svatých, více rozkvétala v dobách jistého víření a nejistoty. Až v našem století John Main znovuobjevil tuto cestu modlitby a prohlásil ji za vhodnou pro každého.

Na Východě ovšem tento způsob modlitby nepřestával sytit duchovnost Pravoslavné církve. Nauka pouštních mnichů ze čtvrtého století zapsaná mimo jiné Evagriem a Diadochem z Fotiky neustále měla velký vliv, zvláště jejich povzbuzení ‚modlete se neustále‘ opakováním krátké fráze. Tento kontemplativní způsob modlitby byl nejdříve známý jako ‚modlitba jména‘, pak ‚modlitba srdce‘ a nakonec ‚modlitba Ježíšova‘.

Počátky modlitby Ježíšovy opravdu sahají do evangelií:

Slepý Bartimaios volá: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! „ (Mk 10,47) a celník říkající prostě: „Bože, slituj se nade mnou hříšným“ (Lk 18,10-14), je Ježíšem pochválen.

Známí teologové předkládající nauku o Ježíšově modlitbě byli sv. Simeon Nový teolog (10. stol), sv. Řehoř Palamas (14. stol), sv Nikodém ze Svaté hory, sv. Serafim ze Sarova (18. stol) a Teofan Zatvornik (19. stol).

‚Ježíšova modlitba‘ byla řeckými misionáři přenesena do Ruska, kde překlady spisů ‚Filokalia‘ z dvacátého století a anonymní klasika ruské pravoslavné spirituality z devatenáctého století: ‚Cesta poutníka‘ (Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci) opět přitáhly pozornost západu vůči tomuto způsobu modlitby. John Main jej vnímal jako cestu modlitby pro obyčejné lidi všech způsobů života, spíše než záležitost několika svatých.

Nádherně se ukazuje, jak z téhož zdroje, z pouštní spirituality a zvláště z nauky Evagriovy vzešel způsob modlitby považovaný nyní východním i západním křesťanstvím za autentický způsob modlitby pro obyčejné křesťany.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 10