V zásadě hříšníci, anebo v zásadě dobří?

Slyšíme tato slova, která k nám mluví o naší bytostné propojenosti na Boží skutečnost, ale opravdu jim věříme? Bohužel jsme vychováni s názorem, že jsme v zásadě hříšníci a že zde je nepřemostitelná propast mezi Bohem a námi. Tento pohled povstal vedle tradičního křesťanského pohledu o základní propojenosti s Bohem až ve 4 století s Atanášem, alexandrijským biskupem, a konečnou formu dostal od sv. Augustina. Spása lidstva podle Augustinova vidění byla předurčena pouhou milostí a nebyla vnímána jako návrat lidstva k jeho Bohem darované přirozené dobrotě. V tomto pohledu bylo lidstvo nejen v zásadě hříšné, ale i celé stvoření bylo v zásadě porušené. Křesťané raných dob však vnímali stvoření jako zjevení neviditelného Boha – první krok k vidění Boha: „Ti, kdo jsou daleko od Boha… Bůh jim umožnil přijít blízko k jeho poznání a jeho lásce prostřednictvím tvorů.“ (Evagrius)

Pohled Johna Maina je zřetelně v souladu s teologií raných křesťanů, ale také teologií keltského křesťanství, což nepřekvapuje vzhledem k jeho keltskému původu. Tam je se nikdy nevytratila myšlenka obrazu Boha žijícího v hloubi každého z nás a dokonalosti stvoření. S lítostí konstatoval, že v tomto augustinovském rozvoji teologie moderních mužů a žen „se ztratila podpora společné víry v naši podstatnou dobrotu, rozumnost a vnitřní celistvost.“ Ztratili zřetel na „potenciál lidského ducha“ a místo něj čelí „omezením lidského života.“

V teologii Johna Maina je Bůh zdůrazněn jako „kořen našeho bytí“, je zdůrazněna naše základní dobrota, nikoli naše hříchy. V jeho pohledu: „Měli bychom opravdu vědět důležitou věc. Pokud jsme hříšníci (a všichni bychom měli vědět, že jsme), naše hříchy se neberou do úvahy. Nemohou existovat, protože jsou ve světle Boží lásky úplně vymazány.“

Naším hříchem je naše rozpolcenost: mezi naším středem, kde přebývá Kristus, a naším povrchovým egem. Pohledem Johna Maina, sdíleným pouštními otci a matkami rané církve, přichází spása skrze očišťování zraněného ‚ega,‘ skrze uvědomění. Je to usnadňováno hlubokou tichou modlitbou, k níž meditace vede. Pak jsou odstraněny „všechny bariéry oddělující nás od našeho opravdového já, od ostatních i od Boha.“ Zahrnuje to v sobě opouštění všech myšlenek a obrazů, z nichž je zraněné ‚ego‘ vystavěno, a tím překračuje ‚ego‘. Pak následujeme Ježíšův příkaz: „Pokud kdo chce být mým následovníkem, musí opustit svoje já…. Jestliže ale člověk ztratí sebe sama kvůli mně, nalezne svoje pravé já.“ V okamžiku, kdy se odvrátíme od ‚ego‘ ke svému pravému já, zraněné hřešící ‚ego‘ je uzdravováno „mocí čisté lásky.“ Pak nepřekvapuje, že se zásadní nauka Johna Maina zaměřuje na tento způsob modlitby.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 2