Úzká brána
Brána která vede k životu je těsná a cesta je úzká, říká Ježíš. Je úzká, protože je produktem soustředění, zaměření celého našeho bytí, vší energie a schopností do jediného bodu, jak říká John Main v knize Slovo do ticha. Zaměřujeme se na modlitební slovo, svoji mantru, a vše ostatní zanecháváme za sebou – svoje denní snění, obrazy, myšlenky, včetně svých křesťanských názorových struktur a dogmat. Všichni ovšem víme, že je snadné říci 'říkej svoje slovo', ale že není tak jednoduché to uskutečnit. Je velmi příjemné prostě sedět a následovat svoje myšlenky a denní sny. Nevyžaduje to žádné úsilí, protože je náš mozek ve svém obvyklém způsobu funkce. Přesto to svým způsobem může být relaxační. Je to opravdu „brána široká a cesta snadná, vedoucí do zkázy.“
Chápeme snadnost této cesty, ovšem proč vede do zkázy? Protože takto neustále zůstáváme na povrchu a nikdy neodhalíme celistvost svého bytí, jež je převážně bytím duchovním, naším propojením s Božským. Je to naše víra, naše naděje, která roste s každým zážitkem každého meditačního sezení, jež nás povzbuzuje, abychom věnovali úsilí plné a láskyplné pozornosti na svoje modlitební slovo. Říká se, že nás to vede do našeho středu, kde v nás přebývá duch Kristův, ale musíme tomu dát důvěru. Je to skok do neznáma. Pokud se odvážíme, budeme vedeni „do zážitku svobody, jež začíná ve středu našeho bytí...tím, že nám pomáhá odejmout svoji mysl za sebe samých.“ (Slovo do ticha) Svoboda přichází skrze osvobození z našich myšlenkových struktur, našich strachů a tužeb, naší potřeby být viděni jako dobří, naší potřeby přizpůsobit se tomu, co druzí a naše společnost od nás očekávají. Je nádherné nechat odejít všechny ty myšlenky kroužící kolem naší mysli. Všechny jsou víceméně zaměřeny na naši sebezáchovu.
A zde jsme opět proti kultuře. „Opustit sám sebe“ je to poslední, k čemu nás naše kultura povzbuzuje. Naše společnost a její myšlenkové nastavení povzbuzují naše ego, aby mělo plnou kontrolu. Důraz se klade na sebe-prosazení, sebe-prezentaci, jež nám má zajistit nejen přežití, ale být lepšími než ostatní. Předpokládanou odměnou má být moc a uznání. 'Zanechat svoje já' a meditace jsou koncepcí, kterou někteří vnímají jako odpadnutí, dle nich zapřičiněné tím, že se necítíme schopnými přežít v nelítostném boji. John Main v knize Slovo do ticha ovšem pokračuje zdůrazněním, že „meditace není útěkem pryč, způsobem, jak se vyhnout odpovědnosti za svoje bytí nebo odpovědnosti za svůj život a vztahy.“ V meditaci opravdu za sebou zanecháváme svoje vědomé já, ale jen proto, abychom mohli v tichu odhalit celek vlastního bytí a jeho střed, svoje pravé já. Pak může tato podstatná duchovní část našeho bytí proniknout a ovlivnit naše povrchní bytí svým darem moudrosti a pravého vhledu do situací, v nichž se nacházíme. To nám pak umožňuje s moudrostí a pochopením přijmout „odpovědnost za svoje bytí a odpovědnost svého života a vztahů.“
Kim Nataraja