Úvod do mystické tradice

Na neolitické pohřební mohyle vystavěné před tisíci lety v hrabství Meath můžeme pozorovat rozhodující stadium vývoje lidského vědomí. Právě posvátné pohřbívání lidských ostatků představuje průlom v uvědomění sebe sama a respektu k sobě samému. Tajemství života je nějak ukrýváno i zjevováno ve smrti. Kosti (pravděpodobně nikoli kuchařů či uklízečů klanu) se uchovávaly v temném srdci konstrukce pokryté křemenem. Několik stop nad vstupem do komplexu je úzký otvor vedoucí do tenkého tunelu jehož druhý konec se otevírá v hluboké temnotě jádra. Moderní člověk se dotýká mysli svých předků, když archeologové odhalili účel či význam otvoru. Při zimním slunovratu povstávají ze své smrti první paprsky novoročního slunce, dotýkají se kamenné chodby a putují do temného jádra, kde na několik minut zaženou temnotu světlem.

Blažení jsou ti, kdo se každý rok tísní ve vnitřní komoře a doufají v jasné ráno. Pocit vzkříšení a osvícení musí být velmi silný a musí je sjednocovat posvátná bázeň. Bylo by to ale příliš volné užívání jazyka, kdybychom to nazvali mystickou zkušeností. Mystická zkušenost může být vyjádřena jednou či více proměnlivými formami lidského jazyka – jako architektura, liturgie, umění, filozofie, sexualita. Sama v sobě je mystika přímým vědomím toho, co je bezprostředně přítomné a přece navěky nevyslovitelné. Nemáme ani tušení o přesvědčení těch, kdo přesně vypočítali a kalibrovali mohylu v New Grange. Ať už chápali svoje přesvědčení jakkoli a i když je nemohli analyzovat, nebyly to kopie kopií. Zrodily se z přímé zkušenosti.

Mystická zkušenost se poznává podle svých vlastních plodů, není však sama předmětem analýzy. Člověk nemůže analyzovat to, co je skutečně prosté – může to však poznat. Ježíš, který žil a mluvil plně z této zkušenosti ‚Otce‘, to řekl o ‚Božím království‘, jež je křesťanským pojmem. Nelze pozorováním určit, kdy přijde Boží království. Vzhledem ke kluzkosti toho všeho nepřekvapuje, že si rychle zvolíme to, co se jeví jako selský rozum a nahradíme skutečnost fotografií, zkušenost konceptem. Obrazy a myšlenky jsou předměty jež můžeme označit a ovládat, kdežto Bůh, jak řekl sv. Irenej, je skutečností, kterou nelze nikdy poznat jako předmět, můžeme ji ovšem poznat skrze účast v Jeho vlastním poznávání sebe sama. Po svém intelektuálním maratónu, když seděl ve velké katedrále své Sumy, měl Tomáš Akvinský jednou jednu zkušenost během slavení mše, která výbuchem rozbila jeho mentální vesmír. O všem co napsal, řekl že je slámou a že jej těší vidět, jak hoří. Ve scholastice, již on zrodil, zřídka slyšíme o tomto pravdivém shrnutí jeho úsilí, nebo o jejím významu pro nás, jeho žáky.

Augustin řekl: ‚pokud jej můžeš pochopit, není to Bůh‘. Může se zdát, že to odporuje mnoha dalšímu, co řekl, ale ve skutečnosti to odhaluje úrodnou oblast paradoxu v srdci víry. Je zde archetyp odražený ve dvou doplňujících se druzích náboženského výrazu: katafatický, vycházející z pravdivého vyjadřování se o Bohu, a apofatický, který neguje vše, co může o Bohu být řečeno, protože Bůh je mimo myšlení. Rozum a víra si neprotiřečí, ale nejsou totéž. Vyvážená a zralá křesťanská identita vyžaduje jakousi dovednost obojího. Je třeba, aby každý křesťan dneška byl schopen zvládnout tento paradox. To měl na mysli Karel Rahner, když řekl, že křesťan budoucnosti bude buď mystikem, nebo křesťané nebudou existovat.

Plodem nevyslovitelně mystického je řádně kontemplativní. Zážitkem Boha se život mění, nikoli ukončuje, přestože je to druh smrti - oddělení, stejně jako manželská jednota. S pojmem kontemplace se nakládá snadněji, protože pokrývá nejen zkušenost částečnou, ale také způsob života zakoušený v přítomném okamžiku. Radost je klíčem k jeho pochopení a nalezení. Akvinský promýšlel kontemplaci jako prosté užívání si pravdy. Kontemplativní život je voláním evangelia a cílem každého náboženství, které se neodizolovalo, jak to náboženství dovedou, od přímé zkušenosti Boha.

Obnova náboženství na sebe pravidelně bere mnohé formy – strukturální, symbolickou, intelektuální a liturgickou. Křesťanství prochází takovouto dobou radikální reformy a nového přizpůsobení se moderní kultuře, jejíž základní vlastností je neustálá změna. V tradičních společnostech, jako těch založených na zemědělských cyklech, se život sám opakuje a to se hodí jistému druhu institučního náboženství, které slaví dožínky a modlí se v čase zasévání. Pro většinu moderních lidí (ne každý kdo dnes žije, je ovšem v tomto smyslu moderním), má tento druh náboženství hodnotu symboliky, ale nepropojuje jejich každodenní zkušenost s velkým tajemstvím. Nepřipomíná jim mystiku, ani jim nepomáhá kontemplativně žít. Není překvapením, že městské masy nepovažují ‚tradiční‘ nebo ‚instituční náboženství‘ za příliš smysluplné. Náboženští vůdcové mají tendenci to připisovat vrozené hříšnosti lidí a zkaženosti světa. Co je ale příčinou a co je příznakem?

Někteří katoličtí představitelé myslí, že problém spočívá v liturgii, jež ztratila svoji ‚mystickou‘ kvalitu tím, že přešla od gregoriánskému chorálu k folkové kytaře. Je to jako když politici vysvětlují nárůst kriminality narušením rodinných hodnot. Kdyby to jen bylo tak snadné. Je pravda, že většina bohoslužeb v církvi má spíše tón pohřbu než svatby. To se ale nedá vyléčit dekretem, stejně jako nemohou být rodinné hodnoty dány zákonem.

Nedávno jsem šel na farní liturgii, kde mě oslovilo a dodalo energii celý prostředí, estetický vzhled, a také energie a oddanost farníků, jimž byla svěřena skutečná autorita. Seděl jsem s knězem v jeho místnosti, zatímco kolem probíhaly všechny možné aktivity. Byl uvolněný, šťastný a v humorně sebekritický. Na moje komplimenty odpovídal, že je jenom tím klidným bodem kolem něhož se život farnosti otáčí. Oba jsme věděli, že ten klidný bod byl určitě v něm, nebyl jím on. Měl na mysli verš žalmu: „Ustaňte, rozpoznejte, že já jsem Bůh, povýšený nad národy, vyvýšený nad zemi!“ Ž 46,11 (Jeruzalémský překlad)

Současná náboženská situace je složitá a proměnlivá. Snad to je důvodem takového zájmu o mystickou tradici a hledání prostších způsobů kontemplativního života. Před třemi lety spustilo Centrum křesťanské meditace v Londýně roční kurz týdenních setkávání ‚Kořeny křesťanské mystiky‘, který se nyní každý rok opakuje a rozšířil se do dalších zemí. Uspokojuje žízeň po jiném druhu duchovního poznání. Lidé mají dost moralizování, dost varování, výhrůžek, dost vyčpělých frází z kazatelen. Buddhistické obrození na západě hovoří o zkušenosti bez dogmatu. Její přitažlivost je v tom, že není postavena na ‚víře‘. Není to všeobecně přesné, ale vnímání je přesto objevné. Naproti tomu křesťanství drží dogma ve vážnosti a věří, že ‚víra spasí,‘ i když rozlišuje mezi vírou a přesvědčením. Jak ale řekl Akvinský dokonce ve svých dnech před osvícením: uctíváme Boha, nikoli dogma.

Přesvědčeni o tom, že dobře informovaná znalost křesťanské mystické tradice může pomoci současným křesťanům prožívat jejich krize radostněji a přivádět je k více kontemplativnímu životu, začínáme „kurz Kořeny“ v dopisech z mezinárodní školy‘. Každý týden nabídneme úvod k přednímu duchovnímu učiteli či skupině učitelů a načrtneme linie hlubšího prozkoumání. A jak se sluší na křesťanskou mystickou tradici, začínáme samotným Učitelem.

Laurence Freeman OSB
z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 34
přel. Jindřich Kotvrda