Tradice a praxe křesťanské meditace (2)

Laurence Freeman pokračuje: „Velcí teologové a duchovní učitelé moderní doby – Rahner, Balthasar, Lonergan, Merton, Main, Griffiths – rozhodně zaujali vůči krizi křesťanství v sekulárním světě mystický postoj. Po sobě následující papežové během a po koncilu umístili obnovu kontemplativního rozměru víry do srdce svého pastoračního působení.
Kontemplace byla v církvi považována za specializované povolání. Byla viděna jako zvláštní Boží volání malé elity a obvykle se prožívala v klášteře. I přesto, že se velké osobnosti jako František z Assisi, Kateřina Sienská nebo severoevropské bekyně, odmítli stát obvyklými mnichy a svoji mystickou vizi prožívali blízko lidem a v denním kontaktu se světem.
Dnes se nacházíme v odhalování této kontemplativní tradice křesťanské víry a jejím návratu na správné místo v křesťanském povolání, ve vrcholném bodě. Koncil to nazval všeobecným povoláním ke svatosti, jež se týká mnichů, laiků a světských stavů rovnocenně. Ve výchově dětí ke křesťanské meditaci vidíme nádherný a logický vývoj tohoto procesu, a současně znamení radikální naděje pro církev budoucnosti.
Rád bych nabídl přehled této tradice a popsal zvláštní jednoduchou praxi kontemplativní modlitby vkořeněné do tradice. Ona ji ztělesňuje způsobem dokazujícím její všeobecnost.
Není bez důležitosti, že je meditace tak stará jako záznamy lidstva. První odkazy na ni pocházejí z Indie kolem 2500 před Kristem. V Buddhově nauce má ústřední místo. Judaismus měl svoji tradici mystické modlitby. Charakterizuje duchovní revoluci axiálního věku – doby Konfucia, Lao Tse, Buddhy, židovských proroků. Ježíš se vynořuje jako vrchol tohoto průlomu ve vývoji lidského vědomí. Začněme ale tam, kde začíná křesťanská tradice – Ježíšovou naukou. Jeho výroky o modlitbě, ukazují, jakým byl učitelem.
Ježíš byl jistě učitelem kontemplace. Byl to hluboce zbožný člověk a přesto přitahoval pozornost k rozdílu mezi pravidly lidskými a zákonem Božím. Shrnul morálku do přikázání lásky a o modlitbě mluvil termíny niternosti a přítomnosti. Svoji kontemplativní nauku položil vedle příkazu milovat naše nepřátele – morální a duchovní, mystické a politické je tak v jeho nauce sjednoceno.
Každá rozvinutá kultura přinesla nějakou formu mnišského života. Vynoření křesťanského mnišského hnutí se událo dávno, ovšem stalo se významným od 4. století na blízkém východě – v Egyptě a Sýrii. Výroky pouštních otců, jejich vytříbená duchovní moudrost, poskytují stále radikální základ pro aplikovanou duchovnost s výzvou pro současnost, zvláště pro mladé lidi. Vystříhali se klerikalismu a intelektualismu, a jsou pro nás modelem církve, jež dává příslušný důraz na laiky a kontemplaci. Vliv křesťanské pouště přišel do západní církve prostřednictvím konferencí Jana Kasiána z 5. století. Jsou jedním ze základů křesťanské duchovnosti a Tomáš Akvinský je měl na stole, když sepisoval teologickou Summu. Benedikt chtěl, aby byly v klášteře čteny během jídla.“ (Laurence Freeman OSB)

Kim Nataraja