Strategie úniku

Pokud meditaci nepochopíme a nevnímáme ji jako modlitbu, jako duchovní disciplínu, ale spíše jako formu relaxace, způsob zacházení se životním stresem, nebo jako způsob úniku do své představivosti a fantazií, můžeme ji praktikovat po léta bez toho, aniž bychom rostli v uvědomování, nebo výsledné proměně. ‚Ego‘ bude vlastně blokovat náš pokrok a pouze posílí iluze které máme o sobě a o druhých. Spíše než aby byla cestou dospění k sebepoznání, stane se účinným způsobem jak potlačit svoje starosti a myšlenky.

Navíc, spíše než si udělat čas k zakoušení ticha a klidu opouštěním našich myšlenek v meditaci, dáváme přednost trávení času užíváním rozumové mysli k intelektuálnímu pochopení Vyšší Skutečnosti, do které se cítíme přitahováni. Filozofie a teologie nás učí jedné věci: naše rozumové schopnosti jsou zásadně omezené. Klement z Alexandrie (2. století) byl prvním otcem církve, který vyjádřil myšlenku, že Bůh je mimo naše chápání: „Bůh….. je nevyslovitelný, mimo veškerou řeč, mimo veškerý koncept, mimo veškerou myšlenku… Bůh není v prostoru, ale nad místem i časem, jménem i myšlenkou. Bůh je bez omezení, bez formy, beze jména.“

Neexistují žádné definitivně správné odpovědi o Bohu; ideje často protiřečí a vytlačují předchozí pokusy. Všechny teorie i teologie jsou omezenými osobními pokusy v interpretaci. Nejblíže se můžeme k pravému zjevení a moudrosti dostat tehdy, když jde kontemplace a teologie ruku v ruce. Raná církev si to velmi uvědomovala: ‚Kdo se modlí, je teologem a teologem je ten, kdo se modlí.‘ (Evagrius) Jedině duchovní zkušenost je pravým poznáním této Poslední Skutečnosti předávané na hluboké intuitivní rovině. Jak ovšem mystici všech věků a kultur zdůrazňovali, předávat tyto nadosobní zkušenosti v jazyku – nespolehlivém a omezeném způsobu vyjadřování – je téměř nemožné. John Main cituje Alfreda Whiteheada v knize ‚Slovo do ticha‘: „Je nemožné meditovat nad časem a tajemství tvořivého přechodu přírody bez zaplavující emoce z omezení lidské inteligence.“

Klíčem je zkušenost skrze hlubokou tichou modlitbu. Její důležitost se ukázala v životě sv. Tomáše Akvinského. Po celoživotní době psaní a teoretizování o Bohu, měl duchovní zkušenost, která mu intenzívně dala na vědomí neužitečnost našich pokusů racionalizovat. Všechny svoje spisy poznal jako „slámu“ a dále už nepsal.

Úsilí o pochopení je přirozené a chvályhodné. Je to ale aspekt našeho ‚ego‘, který miluje teoretizování o Poslední Skutečnosti a je vždy fascinován pokusy jiných lidí, až do té míry, že je chceme překročit. Teoretizování, filozofování, teologizování je líbivou bezpečnou činností. Je to ideální způsob jak se vyhnout opravdové práci, která musí být vykonána. Meditace je královskou cestou k zakoušení této Nejvyšší Skutečnosti.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 21