„Meditace je způsobem jak se prolomit ze světa iluzí do čistého světla skutečnosti“. (John Main)
Svět iluzí o kterém John Main mluví ve svém výroku je svět, který budujeme ze svých myšlenek. Mnozí z nás kladou rovnítko mezi to, co myslíme s tím, co jsme. Kdo si myslíš, že jsi? Obraz o sobě, obraz o druhých a svět v němž žijeme, je vytvořen z myšlenek. Našich vlastních myšlenek a často z myšlenek druhých, které jsme bez přemýšlení udělali svými vlastními. Od chvíle svého narození přijímáme pohled lidí přítomných v našem životě bez otázek: naši rodiče, sourozenci, širší rodina, naše společenství, naši vrstevníci, společnost v níž žijeme, a náboženství a kultura, v nichž jsme vychováni. Formujeme svůj výhled na skutečnost založený na přijatých pohledech druhých ve snaze zapadnout, být přijat, být milován a respektován. Jinými slovy jsme hnáni svojí potřebou přežít, přijímáme názory druhých a přijímáme očekávané role a přístupy. Tím často zapomínáme, kým opravdu jsme a stáváme se vězni všeho toho podmínění.
S tím, jak vyrůstáme, mají někteří z nás sebedůvěru tyto myšlenky zpochybňovat a prověřovat. Cítíme naléhání, abychom pod tím vším podmíněním, maskami, rolemi a funkcemi nalezli to, kým opravdu jsme. ‚Prolomení‘ slovy Johna Maina není snadné. Fakt, že jsme ovládáni myšlenkami, můžeme objevit ve chvíli, kdy začínáme meditovat. Uvědomujeme si, čemu John Main říkal ‚chaotický rámus mysli zpustošené příliš intenzívním vystavováním se trivialitám a roztržitostem. Laurence Freeman mluví o „rovině roztržitostí opičí mysli“.
A přece, opouštění svých myšlenek shledáváme obtížným, protože jsme byli vychováni k víře, že myšlenka je nejvyšší aktivitou, v níž se můžeme angažovat. Descartes řekl v 17 století: „Myslím, tedy jsem“ a tím spojil bytí s myšlenkou. T.S Eliot to vykresluje v díle ‚Čtyři kvartety‘, kde lidé v podzemním vlaku uvězněném v tunelu cítí, že čelí „vzrůstajícímu teroru nepřemýšlení o ničem“. Nemyšlení se jeví jako ohrožení přežití. Není divu, že lidé stojící tváří v tvář disciplíně jako je meditace, která povzbuzuje k opouštění myšlenek, se bojí. Stadia cesty meditace, naše ‚prolamování‘ jsou tedy proměnou našeho vztahu k našim myšlenkám.
‚Prolamování‘ vyžaduje odvahu a vytrvalost v meditaci, povede nás však do ‚čistého světla skutečnosti“, kde si pamatujeme a zakoušíme, že jsme „dětmi Božími“, „chrámem svatého Ducha“, a že „vědomí jež bylo v Kristu je také v nás“.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 28