Společenství nebo jednota
Otcové prvotní církve neměli ani stín pochybnosti o tom, že je jednota s Bohem možná pro všechny:
„Bůh je životem všech svobodných bytostí. Je spásou všech, věřících i nevěřících, spravedlivých i nespravedlivých, zbožných i bezbožných, těch kdo jsou svobodni od vášní i těch, kdo jsou v nich chyceni, mnichů i těch kdo žijí ve světě, učených i analfabetů, zdravých i nemocných, mladých i starých.“ (Řehoř z Nyssy)
Důvod toho se nachází v jejich teologii. Řečtí filozofové, zvláště Platón byl prvním kdo formuloval myšlenku o tom, že máme cosi zásadního společného s Bohem. Nazvali to ‚nous‘ čístá intuitivní inteligence, na rozdíl od rozumové inteligence. Mít něco společného s Bohem nám umožňuje Boha poznat. Převládající myšlenkou v raném myšlení bylo, že ‚podobné může poznávat podobné‘. Naše každodenní zkušenost to také potvrzuje. Jedině máme-li cosi podstatného společného s jiným člověkem, pak můžeme žít v opravdovém vztahu k němu, můžeme s ním být jedno v mysli i v duši.
Otec prvotní církve, Klement z Alexandrie vnímal podobnost mezi konceptem ‚nous‘ a konceptem vyjádřeným v první knize Mojžíšově, že jsme stvořeni k ‚Božímu obrazu‘. ‚Obraz‘ byl pro ně srovnatelný s ‚nous‘. Pak následně Origenes, kapadočtí otcové, Evagrius, a ještě později mistr Eckhart – ti všichni vnímali tento ‚obraz Boha‘ jako důkaz naší původní a zásadní jednoty s Bohem. Důvodem, proč se můžeme dotýkat a jsme dotýkání touto nejvyšší meziosobní skutečností je to, že je cosi v nás této skutečnosti podobné. Totéž přesvědčení nacházíme také v Ježíšových slovech: ‚Vždyť království Boží je mezi vámi!‘ (Lk 17,21) Sv Pavel ve svém prvním listu Korintským říká: ‚Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha?‘ (1 Kor 6,19) Meditace nám pomáhá opravdově zakusit tuto zkutečnost, tuto živou sílu jako Krista v nás, dodávající nám energii, uzdravující, proměňující a uvádějící nás do většího uvědomění, celistvosti a soucitu.
Podobnost byla v křesťanství přijímána vždy – duše jako zrcadlo Boha – naprostá jednota byla ovšem často předmětem pře. A přece v ‚Tomášově evangeliu‘ slyšíme: ‚Kdo by pil z mých úst, bude jako já. Já sám se stanu tím člověkem a skryté věci budou tomu člověku odhaleny.‘ V ‚evangeliu podle Jana‘ nacházíme Ježíšovu nádhernou modlitbu za jednotu: ‚aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.‘ (Jan 17,21)
Na mystiky, kteří zakusili tuhle totožnost a mluvili o ní, se dívali ostatní s podezřením. Mistr Eckhart mluvil o zrození ‚Slova‘ v duši, čímž myslel uskutečnění vědomí Krista v nás, což je naše spojení s Bohem: „Podobně jsem často říkal, že v duši je cosi, co je blízce vztaženo k Bohu, že je s ním jedno a nejen sjednoceno.“ Sv. Terezie z Avily mluvila o ‚Hradu nitra‘, o sedmé komnatě duchovního manželství jako o trvalém stavu sjednocení až za vytržením, o naprosté jednotě.
A přece, v křesťanství spíše mluvíme o společenství, než o jednotě. Díváme se na to nikoli jako naprosté splynutí, ale „není pochyb o tom, že jednotlivec ztrácí jakýkoli pocit oddělení od Jediného a zakouší naprostou jednotu, což ovšem neznamená, že by už jednotlivec neexistoval. Právě tak jako je každý prvek v přírodě jedinečným obrazem jedné Skutečnosti, je každá lidská bytost jedinečným středem uvědomění ve všeobecném uvědomění.“ (Bede Griffiths ‚Manželství Východu a Západu‘)
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
Z archívu týdenní nauky rok 1, dopis 48