Smysl a vztah
Každý z nás se rodí s poznáním na hlubší úrovni našeho bytí, co je smyslem našeho života. K tomuto smyslu nemá upovídaná mysl přístup. Může být nalezen pouze v tichu kontemplativní modlitby. Pak na zkušenostní úrovni a skrze svoji intuitivní inteligenci odhalujeme tento význam, který je také přítomen v základu našeho bytí, kde jsme jedno s Boží Láskou. Tato zkušenostní znalost pak proniká celé naše bytí, i náš vztah ke druhým a ke stvoření. Jak říká Laurence Freeman v knize Ježíš, niterný učitel: „Láskou jsme znovu začleněni do vesmírného společenství, kam patříme.“ (str 253)
Tento způsob bytí není závislý na našich vnějších okolnostech. Viktor Frankl ve své knize Člověk hledá smysl popisuje situaci v koncentračním táboře, kde během druhé světové války byl: „My, kdo jsme žili v koncentračních táborech si můžeme pamatovat lidi kráčející skrze baráky, utěšující ostatní, rozdávající poslední kousek chleba... Jakým člověkem se staneme, bylo výsledkem vnitřního rozhodnutí.“ Vnitřní rozhodnutí které bylo založeno na zakoušeném zážitku Boží lásky v jejich jádru, bez ohledu na hrozné okolnosti. Toto spojení se Zdrojem jim dávalo svobodu zvolit si, jak jednat lidsky navzdory všemu, co je obklopovalo. To je pravá svoboda, dávající smysl a význam všemu, co děláme a všemu, čím jsme. Je to vždycky nejzřetelnější v našich vztazích ke druhým a ke stvoření. I John Main zdůrazňoval důležitost tohoto přístupu v knize Niterný Kristus: „Jedině když žijeme v lásce a z lásky, poznáváme, jak nás zázračná harmonie a integrace celého našeho bytí činí plně lidskými.“
Bohužel mnozí k této úrovni svého bytí nemají přístup, jak lze vidět ze vší bídy ve světě, který nás obklopuje. Je jistě důležité to, co řekl William James na začátku dvacátého století: „Většina lidí žije... ve velmi omezeném kruhu svého potenciálního bytí. Užívají jen velmi malou část svého možného vědomí a zdrojů duše vůbec, podobně jako člověk, který si navykl z celého svého těla používat a pohybovat pouze malíčkem.“
Transformace celé naší bytosti, zahrnující náš přístup a názory, je nejdůležitějším stadiem našeho života a zvláště prospívá druhým a světu v němž žijeme. Když měníme svoje názory, měníme sebe, a změnou sebe samých můžeme změnit svět. Nejúčinnější cestou k tomu je dle mé zkušenosti meditovat a uvědomovat druhé o tom, jakou roli může meditace hrát v jejich životě. Když se položí důraz na meditaci jako na duchovní praxi, spíše než jako způsob zacházení se stresem současného života, pak se stává stezkou k sebepoznání a následně dovoluje růst k našemu plnému potenciálu. V knize Slovo do ticha říká John Main: „Naším úkolem je nalézt cestu zpět do svého tvořivého středu, kde se uskutečňuje celistvost a harmonie, přebývat uvnitř sebe samotných, zanechávat za sebou všechny falešné obrazy sebe sama, jako to, kým si myslíme, že jsme, nebo si myslíme, že jsme byli, protože ony mimo nás opravdově neexistují.“
Tato transformace není stáváním se jiným člověkem, nýbrž stáváním se tím, kým opravdu již jste. Jung v knize Civilizace na přechodu říkal: „Na neustále opakovanou otázku 'co mohu dělat?' neznám jinou odpověď, než: 'Staň se tím, kým jsi vždy byl' totiž celistvostí již jsme ztratili uprostřed své civilizované vědomé existence, celistvostí kterou jsme vždy byli, aniž bychom o tom věděli.“
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda