Sebepřesažení
Učit se pochopit 'zraněné ego' je často vnímáno jako cosi 'pouze psychologického', nikoli podstatného pro duchovní cestu. Názor, že psychologie a spiritualita jsou rozdílnými přístupy k lidství a mezi sebou se neovlivňují, je mylný. Psychologie se zabývá poznáním o psyché, duši, a prvotní křesťané považovali ducha za nejvyšší bod duše. Spolu tvoří celek. Proces proměny, který se na cestě meditace odehrává, je duchovně podporován jak na úrovni vědomí, tak i nevědomí. Vhledy, které jsou dosažený naším pravým 'já', Kristem uvnitř, vedou k psychologickému procesu stále rostoucího sebepoznání, a následně k růstu uvědomování si svého základního duchovního bytí, svého spojení s Božským. Proto zdůrazňuje Mistr Eckhart a stejně tak mnozí svatí a moudří, že „Skutečnost kterou nazýváme Bohem musí být nejprve objevena v lidském srdci. A navíc, nemohu poznat Boha, aniž bych poznal sebe sama.“ Spiritualita a psychologie kráčejí ruku v ruce. Pokud zanedbáváme psychologické, může se meditace stát cestou k potlačení vlastní zraněnosti v zájmu domnělého pokoje, což zabrání skutečnému duchovnímu růstu. Takto můžeme vykládat následující nauku Ježíše: 'Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne'. (Lk 9,23) 'Bereme svůj kříž', když denně stojíme tváří v tvář utrpení z naší zraněnosti a tím odumíráme dominanci ega. Tím, že se pomalu odvracíme od zaměření na sebe k zaměření na druhé, 'přicházíme s ním' a jsme takříkajíc znovuzrozeni. Pak už naše jednání nevychází z našich sobeckých potřeb, ale z našeho duchovního středu, z našeho pravého 'já' v Kristu.
Podívejme se na psychologickou část naší cesty jinak. Sledovali jsme, jak mohou být naše obrazy sebe sama či Boha vážnými překážkami na cestě meditace. Pokud zůstáváme v neuvědomování si těchto 'falešných' obrazů, pak nám zakryjí nejen to, kým opravdu jsme, ale také vytvoří záclonu zatemňující Božskou skutečnost. V Tomášově evangeliu nás Ježíš nazývá 'slepými' a 'opilými', pokud fungujeme pouze na rovině svého zraněného 'ega'. Řecký filozof Hérakleitos to popsal následovně: 'Lidstvo je právě tak nevědomé ohledně činů konaných v bdělém stavu, jako o činech konaných ve spánku.' Musíme se probudit. Musíme opustit vězení zraněného 'ega'. Potřebujeme si uvědomit, kým opravdu jsme: Božími dětmi a chrámy Ducha Svatého.
Čelit nevědomým pohnutkám a potlačeným pocitům opravdu vypadá jako vzít 'kříž na sebe', obtížný avšak přesto velmi důležitý krok, který je třeba udělat. Je tam ale také nebezpečí – nebezpečí fascinace naším 'příběhem'. Pokud nedáme pozor, 'ego' povzbudí naši fascinaci a zastaví náš růst v opravdovém uvědomění, a tak zajistí, abychom neopustili jeho sféru vlivu. V první řadě zapomeneme důvod, proč to vše děláme – že jsme na pouti od mysli k srdci, kde přebývá Kristus. John Main to stručně vyjádřil ve své knize Dveře do ticha:
„Lidé se často zajímají o to, co se díky meditaci mohou naučit o sobě. Je pro nás snadné dívat se na vše skrze optiku sebe-zdokonalení, autoterapie a sebepochopení. To má svoji hodnotu. Fascinace sebou samým může mít pro duchovní cestu zničující následky. Existuje nebezpečí, že poté, co začneme s meditací, uvidíme, že si lépe rozumíme a to nás pak odvede od sebe-přesažení k fixaci na sebe sama. Nakonec poznáme, že jsme opustili putování do sjednocujícího poznání a moudrosti. Nakonec uvázneme v ohraničené znalosti svého oddělení. Natolik se zasníme do své vlastní mentální operace, až zapomeneme, že jsme na pouti do Božího tajemství. Podstata evangelia je podstatou meditace. Nikoli sebe-analýza, nýbrž sebe-přesažení. 'Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe.' Lk 9,23 Tato cesta má v sobě cosi obtížného a náročného. Odvrátit pozornost od sebe sama vyžaduje pevné nervy. (str 29/30)
Kim Nataraja
přel Jindřich Kotvrda