Sebe-uvědomění versus sebe-poznání

Duchovní učitelé a filozofové během dějin zdůrazňovali důležitost věnovanou náhledu zásadní radou: ‚Člověče, poznej sám sebe.‘ Jsme povzbuzeni nejen abychom poznávali ‚ego‘ a způsob jeho motivace, která povede k možnosti změny, ale také poznání ‚Já‘, uvědomění našeho úplného bytí a Božství uvnitř. „Když poznáváte sebe sama, pak budete poznáváni a pochopíte, že jste dětmi živého otce. Pokud ale sebe nepoznáváte, pak přebýváte v chudobě a jste chudobou.“ (Tomášovo evangelium 3)

Zatímco je sebepoznávání zásadní, sebe-uvědomování však tvoří mocnou bariéru poznání našeho hlubšího ‚já‘ a oslepuje nás vůči Poslední skutečnosti. Sebe-uvědomění je ovšem jedinečným znakem lidí, které nás, pokud víme, odlišuje od ostatních vnímajících bytostí. Naším problémem je ale to, že tuto schopnost užíváme omezeným způsobem: místo aby to bylo uvědomění celého ‚já‘, omezujeme a zaměřujeme to úzce na všechny povrchové myšlenky svého‚ego‘. Pak používáme sebe-uvědomění exkluzívně jako nástroj přežití. Většina našich myšlenek tak či onak víří kolem našich vlastních starostí, snaží se poučit z naší minulosti a plánuje budoucnost v zájmu přežití. Naše vzpomínky na minulost mohou ovšem být tvořivou pomocí ve formování přítomnosti a plánování budoucnosti. Často je ale výsledkem to, že žijeme pouze v minulosti a budoucnosti a překračujeme přítomný okamžik.

Neznamená to, že je naše ‚ego‘ nedůležité. Zvláště v první části svého života na svém ‚ego‘ závisíme a potřebujeme je, abychom byli zdraví a dobře adaptovaní. Je to první část rozvoje, který Jung nazval procesem ‚individuace‘. Navíc navždy podržíme potřebu moudrosti svého ‚ego,‘ protože naše dovednost přežití bude nadále nezbytná pro zralé a realistické zacházení jak s vnějším, tak i s vnitřním světem. Musíme si ale pamatovat, že uvědomění ‚ego‘ na které jsme právem hrdí je na povrchu a neustále se mění, je určováno našimi současnými starostmi. Potřebujeme uvést do vědomí právě hlubší trvalou moudrost svého ‚já‘, přebývající v nevědomí. Potřebujeme rozvoj ‚ego‘, který kráčí ruku v ruce s rostoucím uvědomění duchovního ‚já‘. Potřebujeme posun v důrazu od ‚ego‘ k ‚já‘.

Jednostranná pozornost meditace napomáhá k uskutečnění tohoto posunu. Když za sebou zanecháváme myšlenky, opouštíme minulost i budoucnost, a mantra nás drží v přítomném okamžiku. Naše ‚ego‘ se pak stává vědomým centrem přijímajícím nevědomý materiál do své vize, a vnímajícím sebe sama jako nedílnou součást celku. Pak fungujeme na vyváženém základě, využíváme všechny svoje zdroje, všechny svoje vědomé i nevědomé, rozumové i intuitivní schopnosti.

To je druhá část procesu ‚individuace‘, kde přicházíme k „syntéze vědomých i nevědomých prvků osobnosti“. Toto opravdové sebe-poznání vede k psychologické integraci a celistvosti není jen kvůli sobě, ale je jako nášlapný kámen k zakoušení Poslední Skutečnosti: „skutečnost které říkáme Bůh, musí být nejprve odhalena v lidském srdci; navíc nemohu poznávat Boha, pokud nepoznávám sebe sama.“ (Mistr Eckhart).

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 21