Rozlišování

Jak jsem už dříve zmínila, Kasián střídal ve svých Rozmluvách kapitoly o modlitbě a rozlišování. Rozlišování je velmi důležitým prvkem duchovního života. Snažíme se opustit svoje egocentrické touhy a doufáme, že tak budeme moci naslouchat božsky inspirovanému vnitřnímu hlasu intuice. Je tu ovšem potíž rozlišit, zda myšlenky nebo i vize pocházejí z Ducha nebo z klamů 'ega'.

Rozlišování se nejlépe v dnešní době praktikuje s pomocí duchovního učitele, duchovního průvodce nebo přítele. Pouštní mniši byli požehnáni tím, že měli k poradě svého Abba nebo Amma. Kasián učil o daru rozlišování v poušti. Zakládá svůj důraz na 'rozvaze' na sv. Antonínu, který bývá citován jak říká: „Rozlišování je v Písmu popisováno jako oko a lampa těla. Spasitel praví: „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Mt 6, 22-23 Toto oko prohlíží všechny skutky a myšlenky člověka, zkoumá a osvětluje vše, co musíme konat“.

Kasián učí, že otázky, jež mají být při rozlišování kladeny, jsou především, zda je záležitost důležitá nebo triviální; jestli je tam 'klamavý dojem zbožnosti'; zda je výklad Písma heretický, nebo jestli tam pracují 'démoni' 'prázdné slávy' a 'pýchy'. Rozlišování je v jeho pohledu v zásadě selský rozum, který je vedený postojem uměřenosti vycházející z celoživotní zkušenosti hluboké modlitby. Aby tento bod vykreslil, používá Kasián tento příběh: „Na vzdálené straně Thébaidské pouště, kde byl blažený Antonín, žili dva bratři. Putovali rozlehlou prázdnotou toho neobydleného kraje. Byli hnáni selháním rozlišování. Rozhodli se totiž, že budou přijímat jedině pokrm, který jim Pán sám nabídne. Klopýtali pouští zesláblí hladem, když tu je zdálky zahlédli Maziové. Je to národ krutější a divočejší, než téměř jakýkoli jiný národ. Některé národy prolévaly krev kvůli loupeži, tihle byli ovšem hýbání čistou divokostí. A přece, navzdory jejich vrozené barbarskosti, k těmto dvěma mužům běželi s chlebem. Jeden z těch dvou, veden rozlišováním, přijal s radostí a požehnáním nabízený pokrm, jakoby jej daroval sám Pán. Podle něj byl pokrm nabízen samotným Bohem. Muselo být Božím dílem, že lidé vždycky se radující z prolévání krve, nyní dávali vše, co měli, slabým a zničeným mužům. Ten druhý pokrm odmítl. Byl nabízen člověkem. A zemřel hladem.

Oba začali se špatným rozhodnutím. Jeden ovšem s pomocí rozlišování změnil svůj pohled na něco, co unáhleně a nemoudře rozhodl. Ten druhý se zasekl ve své bláznivé aroganci. Protože o rozlišování nic nevěděl, stáhl na sebe smrt, kterou Pán chtěl odvrátit. Neuvěřil, že právě díky Boží pohnutce zapomněli divocí barbaři na svoji vrozenou divokost, když přišli s chlebem místo s mečem.“

Důležitou ctností potřebnou k vyhnutí se nebezpečí je 'poslušnost', která je v podstatě postojem pokory: „Prvním důkazem této pokory je, že se všechny činy nebo myšlenky předkládají k posouzení našim starcům.“ I při výběru svého Abba je ovšem třeba rozlišování: „Nesmíme následovat šlépěje, tradice nebo rady všech starých lidí, jejichž jediným doporučením jsou bílé vlasy a délka let. Spíše je třeba následovat ty, o nichž víme, že svoje mládí vyznačili chvályhodným a obdivuhodným způsobem a byli vycvičeni nikoli pouze vlastními domněnkami, nýbrž tradicemi svých starců.“

I když Kasián silně ovlivnil mnišské hnutí v jeho počátcích, jeho střet se sv. Augustinem znamenal, že jeho hlavní myšlenky o modlitbě dlouho nepřežily. Jím doporučená krátká věta zamýšlená k použití v soukromé modlitbě, se stala součástí ustanovené liturgie. Jeho důraz na osobní úsilí a odpovědnost, a rozlišování, které to zahrnovalo, se stal důrazem na poslušnost vůči nařízením církve všeobecně.

Kim Nataraja

Upraveno podle kapitoly o Janu Kasiánovi v knize Kim Nataraja Cesta srdce