Řehole sv. Benedikta
Nadšení Johna Maina, když objevil v Kasiánových a Evagriových spisech nejen způsob modlitby s 'formula', ale také teologii souznící s jeho vlastní teologií, je pochopitelné. Díky jeho keltskému pozadí byla již půda pro jejich teologii připravena. Možná je to také důvodem, proč se u benediktinů cítil doma, když se rozhodl stát se mnichem. Sv Benedikt považoval svoji „malou řeholi za pouhý počátek“ a doporučuje, aby „každý... kdo si přeje dospět k nejvyšším standardům mnišského života, se obrátil k nauce svatých otců“, svatých písem, Kasiánovým „Rozmluvám, Ustanovením, životům otců a řeholi našeho svatého otce Basila.“ (Kap 73)
Začátek nádherné básnické předmluvy načrtává předpoklady pro duchovní život: „Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce.“ Toto jsou dvě zásadní vlastnosti potřebné k začátku cesty k vlastnímu pravému já – Kristu uvnitř: pečlivá pozornost a hluboké intuitivní naslouchání. Témata uvedená v předmluvě a objevující se v samotné řeholi jsou ta, která již známe z pouštních otců a matek: poslušnost/pozorné naslouchání, modlitba a práce, chudoba, čistota a pokora vedoucí k následnému pokoji a spravedlnosti: „hledej pokoj a usiluj o něj“. (Předmluva)
Řehole sv. Benedikta – poslušnost, obrácení a stabilita – byla do značné míry výsledkem časů, ve kterých žil, se svým celkovým rozkladem okolního světa – důsledkem invazí barbarských kmenů a rozbití západořímského impéria. Fyzicky a morálně nebylo mimo zdi kláštera bezpečno. Bylo tedy třeba je učinit uzavřenými a soběstačnými, přičemž 'labora' je stejně podstatné jako 'ora.' Teprve později, ve dvanáctém století, až pominula 'doba temna' a navrátila se civilizace, bylo pro mnišské řády možné navrátit se k původním slibům chudoby, čistoty a poslušnosti.
Během několika minulých týdnů jsme sledovali význam všech slibů. Sv. Benedikt, podobně jako před ním Kasián a Evagrius, zdůrazňoval již od počátku, že naším hlavním úkolem na cestě je opustit svoji vlastní vůli a její egocentrické touhy, upamatovat se a probudit se vůči skutečnosti, že již jsme „Boží“. Toto poznání způsobí, že neoddat se Boží vůli a plánu s námi, bude nemyslitelné. Vědomí, že jsme obklopení Božským, nám umožní poznat svoje propojení se společným lidstvím všech. Pak prožíváme soucit, prokazujeme druhým respekt a neshledáváme tak těžkým následování Benediktovy rady: „zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov.“ (Prolog). Jen když se ztišíme a odvrátíme od kritiky sebe sama projikováním na druhé, lze slyšet „tento hlas Svatého, který k nám volá“. Připomíná to Kasiána: „Konečným cílem našeho způsobu života je Boží Království, nebo Nebeské království, bezprostředním cílem je však čistota srdce.“
Celý návod sv. Benedikta je založen na Písmu – ukazuje svoji pokoru: „pod vedením evangelia se si snad zasloužíme patřit na toho, který nás povolal do svého království.“ Sv Benedikt navíc mimo obvyklé ctnosti zdůrazňoval ctnost pokoje a spravedlnosti: „kdo žije bez vady a koná spravedlnost, kdo upřímně smýšlí ve svém srdci, kdo svým jazykem nepomlouvá, kdo nečiní příkoří svému bližnímu, kdo netupí svého souseda,“ byl těmito ctnostmi obdarován. Následuje je těsně ctnost pokory: „Nikoliv nám, Hospodine, nikoliv nám, ale svému jménu zjednej slávu.“ (Prolog) Pokora je pro sv. Benedikta důležitá natolik, že jí věnuje celou kapitolu 7 o dvanácti stupních pokory. Pokora je plodem pravého sebepoznání, bdělosti vůči úskokům démonů, našim vlastním negativním energiím jež se nás snaží ovládat. Pokora je opuštění našich tužeb a sebestředné vůle a odevzdáním se vůli Boží s přijetím faktu, že prostě nevíme, co je nejlepší. Současně to znamená, že víme, že v tomto boji nejsme sami, neboť jsme neustále v Boží objímající přítomnosti a ochraně.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda