Benedikt pojímal obrácení jako neustálý proces. Stále je třeba obracet svoji pozornost k Vyšší Skutečnosti v modlitbě/meditaci a v našem každodenním jednání s druhými. K něčemu se obrátit vždycky znamená odvrátit se od něčeho jiného. Potřebujeme posunout svoje zaostření od vnějších skutečností svého života do vnitřní skutečnosti svého pravého já, do Kristova vědomí v nás. Tento posun nevyhnutelně znamená změnu, zčásti vědomou a zčásti nevědomou. Na vnější rovině je vědomá volba trávit pravidelné časy meditací namísto čtení nebo sledování televize, vědomá volba setkávat se s lidmi stejně smýšlejícími v meditační skupině nebo účasti na ústraní, vědomá volba změnit obsah četby i zábavy. Na vnitřní rovině je však skutečná proměna způsobená tímto jiným zaostřením nevědomá a postupná, až transformace. Vlastně je úplně mimo naši kontrolu; neproměňujeme se, ale jsme proměňováni; je to duchovní dar.
Tady je ovšem obtíž. Rádi máme věci pod kontrolou, rádi určujeme, co se má stát a jak se to má stát. Nesvěřujeme snadno otěže někomu jinému. Tajemství duchovní cesty je ale právě toto: je třeba nechat odejít a předat Vyšší Moci.
S naší potřebou moci a kontroly je spojena naše touha dosahovat výsledky. Když začneme meditovat, jaksi očekáváme bezprostřední celkovou proměnu vědomí a jsme upřímně zklamáni zjištěním, že jsme ještě stále v podstatě stejní. Chceme bezprostřední návrat své investice času a energie, kterou meditace představuje. Proč ještě nelevitujeme? Pokud jsme motivováni takto, pak to brzy vzdáváme.
Avšak právě vydanost ve svém každodenním říkání své mantry nám dovoluje velmi pozvolnou vnitřní proměnu perspektivy, má vliv na naše bytí. Je natolik postupná, až téměř nepozorovatelná. ‚Jiskra‘ Božího světla v nás se přes noc nepromění v zuřící očišťující oheň. Velké výsledky neuvidíme za pár týdnů, měsíců nebo roků. Pokud ovšem v časovém horizontu porovnáváme svoje reakce na situace, zaznamenáváme zřetelné rozdíly. Druzí lidé často zaznamenávají toto změněné chování dříve, podobně jako říká housenka motýlovi: ‚Jé, ty ses ale změnil!‘
Problém vztahující se k naší potřebě moci a ovládání je náš strach ze změny. Myslíme si, že víme kdo jsme a vybudovali jsme účinný systém k přežití, jenž nám dává jasný pocit identity a jistoty. Avšak opět máme volbu: můžeme zůstat takoví jací jsme, nebo dovolit růst a nechat v sobě naplnit Ježíšův příslib - „Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) Přijetí růstu vždy znamená změnu. Je třeba obejmout změnu a přestat se snažit plavat proti proudu, proti tomuto toku.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky rok 2, dopis 2