Problém s tichem

V naší západní kultuře se neuznává potřeba ticha a klidu. Mnozí se v tichu cítí nepohodlně, dokonce se jej bojí, jak říká John Main v knize Slovo do ticha: „[Ticho] je pro lidi naší doby docela výzvou, protože mnozí z nás mají s tichem velmi malou zkušenost. V kultuře, ve které žijeme, může ticho lidi silně ohrožovat.“ Zkuste někomu říci, že toužíte po období úplného ticha a samoty, a sledujte jejich překvapené a nevěřícné tváře. Mohou to i považovat přinejmenším za důkaz vaší mírné excentričnosti, nebo snad i za známku skryté deprese. Mohou vás dokonce obvinit za to, že jste sobečtí, na hraně protispolečenskosti. Jedině meditující to pochopí.
Přání samoty a ticha je proti kultuře. V naší společnosti se oceňuje přístup jdi a dosáhni, výsledky, nadšení, společenskost, změna a aktivita. Důsledkem toho je, že jsme často pře-stimulováni a tak navyklí frenetické aktivitě, že se naší základní charakteristikou stává právě nepokojnost. Nesmíme zapomínat, že nepokoj se nám zdá být přirozeným stavem, ve kterém jsme. Je to v našich genech: naši předkové byli všichni členy migrujících kmenů. I když je nepokoj problémem vpravdě lidským, na západě je ještě více zřetelný. Jsme neustále v pohybu, angažováni v tom či onom projektu, víceméně v mnoha úkolech současně. Zvláště ti z nás, kdo bydlíme ve velkých městech, jsou lidmi v neustálém pohybu: cestují do práce, za zábavou, k přátelům. Náš nepokoj se rozpíná k potřebě různosti a změny, i vzhledem k naši práci, restauracím a barům, do nichž chodíme, a také našim přátelům.

Nepoznáním hodnoty ticha ztrácíme cosi vzácného. Navzdory vší aktivitě, kterou tento způsob života ve světě vyžadoval, to bylo prvotními křesťany bráno jako známka ospalosti, dokonce opilosti. Být bdělý, plně naživu mohlo a může být paradoxně dosaženo jen skrze ticho a klid. Cestou je meditace, hluboká tichá modlitba.
V meditaci, tím že dovolíme našemu tělo být klidným a dáváme mu dovolení nic nedělat, děláme první krok k překonání této nepokojné tendence. Jedině skrze vytrvalost se nutkání k pohybu a dělání věcí umenší a uvědomíme si ticho a klid. Opakováním našeho slova věrně a laskavě vstupujeme do ticha. My ticho nevytváříme. „Ticho je tam v nás. My musíme do něj vstoupit, stát se tichými, stát se tichem. Cílem meditace a výzvy meditace je dovolit si být natolik tichými, že umožníme tomuto vnitřnímu tichu, aby se vynořilo. Ticho je jazykem Ducha.“ (Slovo do ticha)
Meditace je objevením tvé pravé přirozenosti: jsi součástí všeobjímající, propojené sítě života. Božské je v nás a mezi námi, kéž bychom se utišili alespoň natolik, abychom slyšeli zvuk Nezvučného, jméno Bezejmenného.

Kim Nataraja