Praxe
Disciplína je jednoduchá:
Posaďte se. Seďte klidně a zpříma. Zlehka zavřete oči. Buďte uvolnění, ale bdělí. V duchu začněte opakovat jediné slovo. Doporučujeme modlitební výraz „maranatha“. Vyslovujte jej jako čtyři slabiky stejné délky. Současně mu naslouchejte, s lehkostí, ale nepřetržitě. O ničem nepřemýšlejte, o ničem duchovním ani o čemkoli jiném, a nevytvářejte žádné představy. Objeví-li se myšlenky a obrazy, po dobu meditace jsou to jen rozptýlení, proto se vždy jednoduše vraťte k prostému opakování slova. Meditujte každé ráno a večer dvacet až třicet minut.
‚Seďte klidně a zpříma… uvolnění, ale bdělí‘ není tak jednoduché, jak se zdá. Ohledně postoje upadlo naše tělo do špatných návyků. Nicméně je důležitá vzpřímená pozice s páteří rovnou natolik, nakolik to naše tělo pohodlně dovolí. Nechte svá ramena dolů a uvolněná. Důvod proč se snažíme zaujmout tuto polohu je v tom, že nám to také pomáhá zůstat vzhůru a v bdělém stavu: náš hrudník je volný a otevřený, abychom mohli dobře dýchat a kyslík mohl naším tělem volně proudit. Může být užitečné začít svoje sezení několika opravdu hlubokými vdechy do břicha, což nás uvolní a dodá energii.
Opravdu nezáleží na tom, zda sedíme na židli nebo v plné lotosové pozici, pokud nám to umožní pohodlně udržet svoji polohu po celé trvání meditace. Naše nohy nebo kolena mají být pevně ukotveny na zemi, aby naší pozice byla pozicí zakořenění: „Postoj je vnějším znamením našeho vnitřního závazku vůči disciplíně meditace. Skrze zakořeňování v sobě se stáváme zakořeněnými do svého vlastního místa ve stvoření.“ (John Main)
John Main také doporučoval sedět „s dlaněmi nahoru nebo obrácenýma dolů se spojeným palcem a ukazováčkem.“ Ve východní tradici se pokládá dotek palce a ukazováčku za důležitou součást cirkulace energie v našem systému. Je to ale i výborný způsob jak zůstat bdělý: když pozornost ujede, zjistíme, že se naše prsty sebe již nedotýkají.
Sedět tiše a zůstat na jednom místě je vlastně první překážkou v disciplíně meditace. Moc jsme zvyklí být neustále v pohybu a reagovat na podněty pocházející z okolí, takže tiše sedět a nedělat nic zvláštního se může zdát neobvyklým a odrazujícím úkolem. Nepokoj je v našich genech: naši předkové byli všichni členy migrujících kmenů. Ve snaze sedět tiše, zůstat na jednom místě jdeme vlastně proti přirozenosti. Prvním krokem k odporování této nepokojné tendenci je dovolit svému tělu být klidným, dát mu dovolení nic nedělat. Jedině skrze vytrvalost se nutkání k pohybu zmenší a uvědomíme si výhody klidu a ticha. Otcové a matky pouště, na jejichž nauce je křesťanská meditace založena, zdůrazňovali význam setrvávání na jednom místě: „Bratr ve Skétis se šel zeptat Abba Mojžíše na slovo a stařec mu řekl: ‚Jdi a zůstaň sedět ve své cele a cela tě naučí všemu.‘“
Podstata naší praxe je v opakování našeho modlitebního slova. ‚Tiše, niterně začněte říkat jediné slovo. Doporučujeme modlitební výraz Maranatha.‘ Vyslovujeme jej jako čtyři slabiky stejné délky – ma-ra-na-tha. Vlastně nezáleží, zda je říkáte s anglickým ‚th‘ nebo se zvukem ‚t‘. Výslovnost není podstatná. Podstatné je, že je říkáte s plnou pozornosti, láskyplně a věrně. Ať vás vyrušují jakékoli myšlenky, prostě jemně vraťte svoji mysl zpátky ke slovu. Někteří lidé zjišťují, že jim pomáhá nechat slovo vznášet se na dechu, ale pokud to působí roztržitost, prostě se zaměřte na svoje slovo a říkejte je rychlostí, která odpovídá vašemu bytí.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
Z archivu týdenní nauky rok 1 dopis 6