Poušť a říčka

Duchovní stezka vede skrze sebepoznání k poznání Boha, jak už jsme slyšeli ve slovech mnoha mystiků nebo duchovních učitelů. Laurence Freeman píše ve své knize Jesus the Teacher Within (Ježíš, vnitřní učitel): „Každý člověk zná sebe sama jedinečně a tak jedinečně vyjadřuje svůj vhled do ne-duální, jednoduché přirozenosti Boha a Já. Jednota neničí, ale proměňuje osobní totožnost.“

Co je v tomto procesu třeba, nádherně vyjadřuje tenhle súfijský příběh:
Příběh začal jemným deštíkem, padajícím na vysokou horu ve  vzdálené zemi. Déšť kapající ze žulových úbočí byl zprvu tichý a klidný. Jak se potůčky valily přes skály na sukovité a pokřivené stromy, jež tam rostly, postupně nabývaly na síle. Déšť padal tak, jak voda musí padat, bez vypočítavosti. Voda nikdy nemá čas na nácvik padání. Brzy se rychlé proudy temné vody stekly dohromady a vytvořily počátky říčky. Potok si razil cestu po straně hory přes malé korouhve cypřišů a levandulových polí se špičkami šruch, po kaskádových vodopádech. Pohyboval se bez námahy, žbluňkal kolem kamenů – a poznával, že říčka přerušovaná kameny zpívá nejušlechtileji. Nakonec, když opustila výšiny vzdálené hory, dostala se říčka na okraj velké pouště. Písek a kameny sahaly až za obzor. Protože říčka už překonala všechny možné překážky, rozhodně očekávala, že překročí i tuhle. Ale jak rychle jeho vlnky žbluňkly do pouště, tak rychle se v písku ztratily. Brzy slyšela říčka šepot, vycházející jakoby ze samotné pouště, jak jí říká: „Vítr poušť překračuje, stejně tak může i říčka.“ „Ano, ale vítr umí lítat!“ křičela říčka a stále se vrhala do pouštního písku. „Takhle se přes poušť nedostaneš,“ šeptala poušť.„Musíš se nechat nést větrem.“ „Ale jak?“ křičela říčka. „Musíš se nechat větrem vstřebat.“ Tohle říčka nemohla přijmout, nechtíc ztratit svoji identitu, ani opustit svoji vlastní jedinečnost. Nakonec, kdyby se odevzdala větru, mohla si být jistá tím, že se stane znovu říčkou? Poušť odpověděla, že říčka může pokračovat ve svém toku, jednou možná může na kraji pouště vytvořit i bažinu. Ale pokud by zůstala říčkou, nikdy poušť nepřekročí. „Proč nemůžu zůstat tou samou říčkou, kterou jsem?“ křičela voda. A poušť odpovídala zase tak moudře: „Nemůžeš zůstat tím, čím jsi. Buď se staneš bažinou, nebo se odevzdáš větru.“ Říčka na dlouhou dobu zmlkla, a naslouchala, naslouchala vzdáleným ozvěnám paměti, a věděla, že částečně už byla držena v náručí větru. Z toho dávno zapomenutého místa si postupně vzpomněla, že voda vítězí jen tak, že se poddá, že teče kolem překážek a mění se v páru, hrozí - li oheň. Z hlubin onoho ticha pomalu říčka pozvedla svoje páry vstříc vlídnému náručí větru a byla nesena vzhůru, lehce odnášena na velkých bílých mracích přes pustinu pouště. Když dosáhla ke vzdáleným horám na opačné straně pouště, začala říčka opět padat jako lehký déšť. Zprvu byl tichý a klidný, kapal ze žulových úbočí. Jak se potůčky valily přes skály na sukovité a pokřivené stromy, jež tam rostly, postupně nabývaly na síle. Déšť padal tak, jak voda musí padat, bez vypočítavosti. Brzy se rychlé proudy temné vody stékaly dohromady – a znovu – vytvořily počátky nové říčky.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 25