Poslušnost
Prvním z benediktinským slibů je 'poslušnost'. Kořenem tohoto slova je latinské ob-audiens, znamenající 'úmyslně naslouchat'. Pouštní křesťané byli úmyslně poslušní: vůči Bohu, vůči přikázáním, a vůči svému Abba/Amma, duchovnímu otci či matce: „Jeden ze starců řekl, že Bůh žádá dvojí druh poslušnosti mnichů a mnišek: aby poslouchali Písmo Svaté, a poslouchali svoje duchovní otce a matky.“
Cílem tohoto hlubokého naslouchání je utišit pobídky 'ega', své vlastní vůle, a naučit se naslouchat 'tichému hlásku' uvnitř svého nejhlubšího bytí: Boží vůle pro nás. Poslušnost je tedy úzce spojena s oběma ctnostmi chudoby a pokory, poznání své potřeby Boha a uvědomění si svých vlastních omezení.
Podstatou meditace je také úmyslné naslouchání, naslouchání naší mantře znějící sama od sebe v našem bytí. Pamatujte na to, co říkal John Main: „Právě v tomto momentu meditace skutečně začíná.... místo abychom mantru říkali nebo rozeznívali, začínáme jí naslouchat, jsme obklopeni stále se prohlubující pozorností.“ (John Main 'Slovo do ticha')
Utišením svých myšlenek díky jednobodovému zaměření pozornosti a opuštěním svých obrazů podmíněných prostředím, kdy obojí je často produktem naší citové zraněnosti, přesahujeme svoje 'ego', vědomou část svého já. Pak můžeme časem nechat svoje pravé já, Božskou jiskru v sobě, aby pronikala naše myšlenky a skutky. Je to právě tato jednosměrně zaměřená pozornost, která je podstatou naší modlitby, jak podtrhuje Evagrius: „Když pozornost modlitbu hledá, nachází ji. Pokud něco kráčí ve vleku pozornosti, je to modlitba a tak musí být kultivována.“
Tatáž pozornost se měla věnovat Písmu. Byla to stále převážně ústní kultura čtvrtého století a Písmo se četlo na týdenní shromážděních zvaných synaxis. Věnování pozornosti bylo zásadní. „Stařec řekl: Kde byly tvé myšlenky, když jsme říkali synaxis, že ti uniklo slovo žalmu? Nevíš, že stojíš v přítomnosti Boha a mluvíš k Bohu?“.
Po naslouchání Písma odcházeli pouštní mniši do své cely a opakovali jeden nebo dva verše, právě ty, které je zvláště zasáhly. Nezamýšleli se nad jejich smyslem (to je moderní praxe), ale slova zvnitřňovali a nechávali je k sobě osobně promlouvat. To pak mohlo vést k modlitbě a ke kontemplaci – k prodlévání v tiché přítomnosti Boha. Tato disciplína se stala 'Lectio Divina' benediktinské tradice - lectio, meditatio, oratio a contemplatio. Opakování posvátných slov vede k tichu pravé kontemplace. Je to skutečná součást disciplíny meditace, jak ji učil John Main a Laurence Freeman. „Je třeba číst Písmo, vychutnávat Písmo a dovolit Písmu číst nás,“ jak to vyslovil Laurence Freeman a pak je nechat ovlivnit cestu, kterou vedeme svůj život."
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 6