Pokora

Svět, ve kterém žijeme, neoceňuje hodnotu pokory. Je to naopak sebeprosazení, zjevná sebedůvěra, hmotný úspěch, sláva a ocenění v očích druhých, které druhým závidíme, dokonce klademe rovnítko mezi pokoru a pokoření. Kdo se rád pokořuje?

Pro pouštní otce a matky však pokora nikdy nebyla pokořením, byla zásadním způsobem bytí. Sv. Benedikt také považuje pokoru za jednu z hlavních ctností. Jeho pojednání je do značné míry z prostředí života v klášteře, ale je důležité i v naší době. Popisuje kroky směrem k pokoře jako žebřík s dvanácti příčkami. První dvě jsou základem získání ctnosti pokory: „Prvním krokem pokory je pak to, že zachováváme 'úctu k Bohu neustále před očima' a nikdy na ni nezapomínáme.“ Uctíváme Boha v přírodě a ve vesmíru, jež nás obklopuje, tušíme neviditelné ve viditelných projevech a respektujeme přítomnost Boha v těch, s nimiž se setkáváme.

Tento postoj úžasu a úcty nás vede k poznávání naší potřeby Boha a ke druhému kroku v pokoře na žebříku sv. Benedikta - opustit svůj egocentrický přístup k životu. Naším vůdčím pravidlem je „Ne má vůle ať se stane, ale tvá.“ (Lk 22,42). Už nemyslíme na své vlastní výhody a pocity, ale na potřeby druhých: „Šťastný je ten mnich, který vidí blahobyt a pokrok všech lidí se stejnou radostí, jako by patřily jemu.“ (Evagrius)

Následující kroky na žebříku zdůrazňují důležitost poslušnosti – hlubokého naslouchání, na které jsme se už dříve v těchto dopisech dívali.

Devátou příčkou žebříku je „abychom ovládali svůj jazyk a mlčeli, nemluvili pokud nejsme dotázáni.“ Jinými slovy se od nás žádá, abychom naslouchali druhým, než abychom požadovali právo být slyšeni. Opět se to týká naší sebestředné pýchy a našeho silného navázání na pravdu svých vlastních pohledů. Tento díl ctnosti pokory byla i pro Evagria dosti náročný. Vypráví se o něm příběh, jak poprvé přišel do pouště. Zeptal se (pravděpodobně Makaria Velikého) následující otázkou: „Dej mi kus rady, abych mohl spasit svou duši.“ Takto se obvykle oslovovali starší mniši. Pouštní mniši pak učili příchozí několika slovy vystihujícími podstatu. Intuitivně věděli, co člověk potřebuje slyšet. Příběh pokračuje následovně: „Stařec mu odpověděl: 'Chceš-li spasit svoji duši, nemluv předtím, než jsi tázán.“ Tento kus rady byl pro Evagria velmi provokativní, a on vykazoval jisté podráždění nad tím, že se ptal na myšlenku: 'Četl jsem vpravdě mnoho knih a takovouhle radu nemohu přijmout.' Snadno je zřejmé, že Evagrius měl před sebou na své pýše ještě kus práce! Příběh pokračuje ironicky: „Získal touto návštěvou mnoho užitku a pak od starce odešel.“

Pro praxi meditace tyto příčky na žebříku pokory skutečně potřebujeme. Potřebujeme svoji mysl držet na přítomnosti Boží a nechávat svoje sebestředné myšlenky o úspěších a pýše za sebou. Ve vší pokoře, ve vědomí své potřeby Boha, s důvěrou vytrváváme ve své praxi. Boží pokoj, který překračuje všechno poznání je darem a nikoli výdobytkem, na který bychom měli být pyšní. Proto máme každý den začínat v pravé pokoře, ve víře a naději. John Main a Laurence Freeman nám tuto potřebu připomínají kladením důrazu na to, že jsme všichni začátečníci, ať jsme na této stezce jakkoli dlouho.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 17