Origenes a stadia cesty (část 2)

Biskup Kalistos Ware pokračuje v prozkoumávání stadií cesty následovně:
„Když jsme ušli nějakou část cesty 'praxe' nebo 'etiky', když jsme se přiblížili 'čistotě srdce', můžeme se s Boží pomocí a milostí posunout dále do druhého stádia, které Evagrius nazývá 'kontemplací přirozenosti'. Vidět Boha ve všem, zacházet s přírodou jako s Boží knihou, dívat se na každou stvořenou věc jako na svátost Boží přítomnosti.
Možná si vzpomenete na báseň Georga Herberta ze sedmnáctého století, často používané jako píseň: „Nauč mě můj Bože a Králi, vidět Tě ve všem, a cokoli dělám, dělat jako pro Tebe.“ A to je právě to, co myslí Origenes a Evagrius kontemplací přírody. Jak to říká text Tomášova evangelia ze druhého století „Zvedni kámen a najdeš mě. Rozřízni dřevo na dva kusy a jsem tam.“
V křesťanském kontextu to není panteismus, ztotožňující Boha a svět, ale panenteismus. Panteisté říkají: „Bůh je ve světě a svět je Bohem.“ Panenteisté říkají: „Bůh je ve světě a svět je v Bohu.“ Panenteista, pokud je křesťanem či křesťankou, dodá: „Bůh je ve světě, ale je také nad světem a mimo svět. Plně imanentní a také plně transcendentní.“ Ovšem ještě předtím než můžeme zakusit třeba Boží přesažnost, musíme mít nějaký dojem jeho imanence. Musíme cítit blízkost, než můžeme plně zakusit jinakost.
To je tedy to, co se myslí druhým stadiem, kontemplací Boha v přirozenosti a přirozenosti v Bohu. Existuje hezký příběh o Sv. Antonínovi Egyptském a filozofovi:
„Za spravedlivým Antonínem přišel jeden moudrý muž té doby a řekl: 'Jak můžeš to vše zvládnout, Otče, ochuzen o všechnu tu útěchu z knih?' Antonín odpověděl: 'Filosofe, mojí knihou je příroda stvořených věcí a je po ruce kdykoli si přeji číst slova Boží.“
To je míněno slovem 'fyzika', kontemplace přírody – čtení Boží knihy.
Existuje příběh o současném poustevníkovi na hoře Athos. Bydlel na vrcholu srázu otevřeném k západu, asi pět set stop nad mořem. Jeho zvykem bylo každý den sedávat na balkóně a pozorovat západ, dívat se jak slunce zapadá do moře. Byl to nádherný pohled.
Jednoho dne se k němu připojil jako učedník mladý mnich a stařec jej měl k tomu, aby přišel a každý večer sedával a pozoroval západ slunce. Mladík byl energický člověk a měl praktický charakter. Když to několik dní dělal, řekl starému mnichu: „Proč musíme každý den sedět a dívat se na západ slunce? Je to velmi krásný pohled, ale včera už jsme to viděli.“ A dělali to právě předtím, než šli do kaple na noční officium, tedy vigilii.
„Co děláš, když sedíš hledíce na tu podívanou?“ řekl mladý mnich. A stařec odpověděl: „Sbírám materiál. Sbírám dřevo, shromažďuji palivové dříví.“ Jinými slovy, ještě předtím než vstoupil to temna kaple a hledal Boha přítomného ve svém srdci skrze vnitřní modlitbu, Ježíšovu modlitbu, vyhlížel do světa Bohem stvořeného a ujišťoval se o Boží přítomnosti v celém stvoření.
Toto je tedy míněno kontemplací přirozenosti. Mnozí otcové, včetně Origena, je ovšem vidí lehce negativně. Není to jen kontemplace Božích divů ve stvoření, ale také vnímání pomíjejícího světa a touhy jít mimo něj. Stvořený svět je nahlížen nikoli jako cíl sám v sobě, ale jako žebřík k výstupu.“

Úryvek z „Cesta k srdci“ – Křesťanská kontemplace během staletí – ilustrovaný průvodce. Editor: Kim Nataraja