Origenes

Když byl Origenův otec mučen, jeho matka mu zabránila nabídnout sebe sama ke stejnému údělu jen tak, že mu schovala oblečení. Jedním z jeho velikých děl je Povzbuzení k mučednictví, kde vnímá toto svědectví víře jako známku úplného učednictví. Byl blízko tohoto naplnění během Deciova pronásledování ke konci svého života (253 po Kristu), kdy byl zajat a mučen. Církev je ovšem nezměrně bohatší tím, že se cele daroval spíše skrze inkoust než kdyby to udělal skrze krev.

Narodil se v roce 183 po Kristu v Alexandrii, následoval Klementa, svého učitele jako katecheta pro křesťanské společenství a podle Bernarda McGinna (v jeho úžasném čtyřsvazkovém díle Boží přítomnost: Dějiny křesťanské mystiky), se stal ‚snad největším vykladatelem Písma, jakého křesťanství kdy poznalo‘. Jeho místo v mystické tradici je ústřední a pevně zavedené, takže mystické uvědomění nemusí být ani mlhavé ani schizmatické. Veliká a disciplinovaná aktivní mysl může existovat (jako měsíc a slunce, jak Origenes říká) spolu s nejhlubší modlitbou. Rozum a víra jsou sestrami právě jako Marta a Marie. Stejně jako Řehoř z Nyssy a většina mistrů této tradice, jíž se zabýváme – neztotožňoval kontemplativní zkušenost se změněnými stavy, hlasy nebo zjeveními. Spíše zdůrazňuje proměnu v lásce a plody ducha v každodenním životě. Jeho integrace toho, co bychom mohli nazvat hlavou a srdcem – a Řekové to nazvali ‚nous‘ (mysl) – vyzývá samotné naše chápání ‚zkušenosti‘. Ve svém komentáři k evangeliu podle Jana říká, že ‚nous úplně očištěný a vyvýšený nad materiální věci aby mohl přistoupit ke kontemplaci Boha s největší pozorností, je zbožštěn tím, co kontempluje.‘ Jeho výkon byl enormní – zaměstnával stálý tým sedmi písařů a stejně tolik opisovačů‚ stejně jako dívky zručné v ručním psaní‘ - a napsal komentáře verš po verši skoro ke každé knize Bible. Ze stovek jeho homilií se jich zachovalo téměř tři sta.

Jako správný obyvatel Alexandrie si cenil filozofie, ale jako křesťan odmítl řeckou ideu, že dvojitá kontemplace kosmu a mikrokosmu lidské bytosti je pro člověka dostačující k dosažení pravdy. Je třeba také zjevení a to přichází skrze Vtělení Logu a mystické významy Písma to umožňují. Jeho metodologie byla pečlivá, ne ovšem systematická, jako u scholastiků. Nejprve postavil správný text a analyzoval význam každého slova. Pak probíral každý detail – proč Petr měl umyty nohy až naposled, co symbolizovala špína, Marie a Josef hledající ztraceného Ježíše u Lukáše symbolizují vykladače Písma hledajícího význam, čtyřicetdva táborů Izraelitů v poušti odpovídají témuž počtu generací Ježíšových předků. Tato metoda je pro čtenáře omamná a občas jej přenesla do stavu sjednocení, kdy byl ‚navštíven Slovem‘. Přestože Origenes zřídka mluví o své osobní zkušenosti, Hans Urs von Balthasar o něm říká, že ‚v církvi není žádný myslitel, který je tak neviditelně všudypřítomný‘ ve svém díle. Benedikt XVI říkal, že pro Origena ‚konat teologii znamenalo v podstatě vysvětlovat, chápat Písma…. Jeho teologie je dokonalou symbiózou teologie a exegeze.

Origen odmítl esoterismus gnostiků, ustanovil tři roviny výkladu Písma a spojil je s obvyklými stadii osobního duchovního ‚výstupu‘. Není překvapením že toto schéma je samo o sobě biblicky symbolizováno ve třech knihách Šalomounových. Přísloví vede k morálnímu smyslu a naznačuje očistnou cestu. Kniha Kazatel předkládá duchovní poznání světa a vyjadřuje cestu osvícení. V Písni písní učí nejvyšší láska a touha po Bohu sjednocující cestu. Ve svém komentáři k Písni Písní uvádí Origenes do křesťanské mystiky svoji teorii o duchovních smyslech. Jako dřívější rabíni si myslel, že tato erotická báseň by neměla být čtena mladými. (I ve čtení Písma jsou pokušení). On však plně přijímá a začleňuje éros do teologie svým čtením smyslových symbolů básně. ‚Ať mě políbí polibky svých úst‘ ukazuje mysl přijímající nauky slova. ‚Tvé prsy jsou lepší než víno‘ mu připomínají milovaného učedníka spočívajícího na Ježíšových prsou – lepší než víno Starého zákona. Prsy znamenají základ srdce ve kterém Církev pevně drží Krista.‘ Jako Platón, vnímal Origenes erotickou lásku jako cestu k výstupu do nejvyšší reality, to se ale stává proměnou touhy odehrávající se v přátelském společenství církve. Erotika není vždy sexuální, protože můžeme vášnivě toužit po ne-sexuálních skutečnostech. On jde ovšem dál než Platón, když tvrdí, že sám Bůh musí být Éros pokud nás naše erotická část vede k Bohu. ‚Nemyslím, že mohu být obviňován když někdo nazývá Boha Érotem tak, jako Jan nazývá Boha Agapé‘. Následuje důsledky této symboliky po celé cestě a přichází k závěrům rezonujícím s mistrem Eckhartem nebo matkou Juliánou o více než tisíciletí později. ‚Každá duše‘, říká, ‚je Ježíšovou matkou‘, protože toto vášnivé sjednocení érotu ‚zraněného láskou‘ vede ke zkušenosti zrodu.

Na rozdíl od Klementa nebyl Origenes ženatý a jeho mystická chvála panenství mnohé dnes mystifikuje, mnohé kteří vidí sexuální lásku jako duchovně významnou, protože je fyzická spíše než litující, že takovou musí být. I mystické tradice se vyvíjejí. Není ovšem lepší autorita, se kterou se můžeme poradit, když ‚dát lásce řád‘ než Origenes, protože on vyjádřil duchovní práci samotnou. Znamenalo by podcenit jeho inteligenci a užití erotického jazyka mystickou tradicí, kdybychom to vše viděli pouze jako Freudovskou sublimaci. Podle Erasma vydá jedna stránka Origena za deset stránek Augustina. V jeho důrazu na tom, že láska Boží musí nakonec spasit všechny bytosti včetně ďábla, promlouvá k další z hlubokých teologických záležitostí naší doby, otázce inkluzivity.

Četba Písma je pro Origena mystickým zážitkem, není to však celá modlitba. Ve své nadčasové definici říká, že se nemodlíme abychom od Boha obdrželi dobro, ale abychom se stali jako Bůh. Modlitba samotná je dobrá. Uklidňuje mysl, umenšuje hřích a podporuje dobré skutky. V díle O modlitbě a v jeho komentáři k modlitbě Otče náš tvrdí, že skrze Ježíše, služebníka nepřekonané milosti‘ a Ducha svatého, může lidská bytost vlastnit moudrost. Jsme přáteli Učitele, který s námi sdílí veškeré poznání. Vlastníme mysl Kristovu. Musíme ale pochopit, že modlitba je čímsi více, než žádostí o triviality. Modlitba není marným opakováním, které oněmuje mysl do dočasného ticha. Mělo by se na ni připravovat odvrácením se od hněvu a neklidu a skrze odpuštění. Pak ‚osoba jež uklidní svoji mysl k modlitbě jaksi nevyhnutelně získává‘. Modlitba kombinuje činnost všech tří osob Trojice v nás. Celý náš život je jednou modlitbou. Uzavírá pojednání některými praktickými návrhy týkajícími se postoje, místa a času, a ukazuje, že pro něj modlitba není pouhou teologickou ideou. Křesťan by se měl modlit nejméně třikrát denně, nejlépe tváří k Východu, stát s rukama rozpjatýma (vsedě, vkleče nebo vleže, je-li to nutné). Pro modlitbu je vhodné každé místo a v kostele máme všechny andělské síly koncentrovány. Každý by měl mít dle možnosti svoje oddělené ‚posvátné místo‘ ve vlastním domě, aby se mohl modlit v klidu a bez vyrušování.

Origenův vliv je hluboký. Jeho autorita má onu pokoru a otevřenost, kterou člověk občas vidí u některých velkých mistrů řemesel. Jeho nekonečné asociace slov a významů jsou sotva jednoduché, ale přesto se zdá, že nikdy neztrácí kontakt se základní prostotou založenou v jeho vášni nejen pro text, ale také pro osobu Logu. Všechny jeho námahy měly dle jeho slov nastínit ty nejzákladnější ze všech prostých idejí o Bohu, že počátek a konec jsou jedno a ‚Bůh je všechno ve všem‘.

Laurence Freeman OSB
přel. Jindřich Kotvrda
Z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 39