Opravdové vnímání

V knize Ježíš, vnitřní učitel zdůrazňuje Laurence Freeman, že „Zásadním dílem duchovního učitele je právě toto: neříkat nám co máme dělat, ale pomoci nám poznat, kým jsme.“ To je poslání našeho duchovního učitele, historického Ježíše. Ukazuje nám, abychom šli nad, nad vědomí, kterého jsme si každodenně vědomi k onomu vědomí, v němž je to každodenní ukotveno. P. Laurence pokračuje: „Je to pole uvědomění podobné a neoddělitelné od Uvědomění, které je Bohem vesmírného i biblického zjevení: jedno velké ‚JÁ JSEM‘.“ Je to zpočátku těžká myšlenka – rozdílné úrovně vědomí. C.G. Jung, známý švýcarský psychiatr 20. století řekl: „Názor, že lidská psýché má vrstvy ležící pod vědomím asi nevzbudí vážný odpor. Ale to, že by také mohly existovat vrstvy ležící nad vědomím, se zdá být názorem hraničícím s velezradou proti lidské přirozenosti.“ A přece, nyní, ve 21 století neurovědci na základě svého výzkumu uznávají, že opravdu existují různé způsoby naladění se na skutečnost. Existuje vnímání pravou mozkovou hemisférou, levou mozkovou hemisférou, a navíc způsob jak jít nad obě. Moje dcera Shanida ve své knize ‚Blažený mozek‘ konstatuje: „Náš mozek obsahuje ‚zapojení napevno‘ jež nám dovoluje zakoušet jak vyšší stavy vědomí, tak všepronikající jednotu která se může ztotožnit s Bohem.“ I Albert Einstein si byl velmi vědom těchto různých možných cest poznání, racionality levé hemisféry a intuice pravé hemisféry: „Intuitivní mysl je posvátným darem a racionální mysl je věrným služebníkem. Stvořili jsme společnost, která uctívá služebníka a zapomněla na dar.“ Naše posedlost racionální myslí nás oslepuje vůči intuitivní mysli a působí v našem světě mnoho problémů, jak nádherně vylíčil Iain McGilchrist ve své knize Mistr a jeho vyslanec.

Naše emoční a psychologické nastavení může působit, že se chováme jako automaty, čistě ze zvyku a reflexu, naprosto bez potuchy, co námi hýbe; proto nás někdo může nazvat ‚spícími‘ nebo ‚opilými‘. Jen když jsme se vědomi své ovlivněné psychologické konstrukce, pak už nám nebude bránit, abychom šli až za každodenní hmotnou skutečnost k duchovnímu aspektu svého bytí. To je první úroveň sebepoznání. Je to úroveň ‚ega‘, kterou potřebujeme pochopit, přijmout, integrovat a pak přesáhnout. Tohle pochopení a to následující, kým opravdu jsme, není něco, co potřebujeme, nebo můžeme dosáhnout vlastními silami. Potřebujeme jen být otevřenými vůči volání své intuitivní cesty poznání, cesty komunikace s Kristem přebývajícím uvnitř. P. Laurence ve své knize Vnitřní učitel používá příklad Marie Magdalény. Ve zprávě o vzkříšení podle Jana vidíme, že její zaplavující citový stav zármutku a ztráty jí brání v rozpoznání Ježíše v jeho pravé skutečnosti. Pak ji ale Ježíš laskavě osloví jménem, odvolá se na její skutečnou podstatu a jejich opravdový vztah. To jí pomůže vnímat jeho pravou podstatu a osloví ho jako ‚rabbuni‘, učitel.

Kim Nataraja