Opravdové odpoutání

Ve staletích, která následovala po rozkvětu mystické modlitby mezi poustevníky pouště, byly shrnuty zásadní pravidla jejich způsobu života jako chudoba, čistota a poslušnost, tři velmi propojené ctnosti.

Diskutovali jsme důležitost poslušnosti a viděli jsme, že se užívá v daleko širším smyslu, než ji obvykle vykládáme, že jejím smyslem je pozorné naslouchání. Další dvě ctnosti se také nesmí podrobovat úzké a doslovné interpretaci. Ctnost chudoby opravdu v pohledu poustevníků šla proti našim hluboce zakořeněným vlastnickým tendencím a přilnutí k míněním nebo k vlastněnému hmotnému dobru. Věděli, že to působí 'falešné formální já (ego), utvořené... ve světě se svou potřebou uznání, moci a kontroly.' Lidské potřeby a tendence se během tisíciletí nezměnily.

Navíc, majetek v jakékoli podobě či formě je příčinou starostí a konfliktu: „Abba Theodor … měl tři dobré knihy. Přišel k Abba Makariovi a řekl mu: „Mám tři dobré knihy, které mi pomáhají. Ostatní mniši je také chtějí číst a také jim pomáhají. Pověz, co mám dělat?“ Stařec řekl: „Četba knih je dobrá, ale nevlastnit nic je ze všeho nejlepší.“ Chudoba se ovšem nejen vztahuje k nepřilnutí k věcem nabízeným tímto světem, ale zahrnuje šířeji pojatý postoj odpoutání. Vztahuje se také k nepřilnutí k vlastním myšlenkám a nepřilnutí k přesvědčení o správnosti vlastních názorů a získaných poznatků. Před časem jsem se setkala s výrokem: 'Chceš-li se změnit, změň svoje mínění.' Pouštní mniši by s tímto výrokem souhlasili, ovšem dodali by, že je nejen potřebujeme změnit, ale celkově se odpoutat od svých výchovou podmíněných mínění k vyhnutí se konfliktu. Důležitost řečeného lze zřetelně vidět všude kolem nás.

I postoj postu, který obvykle spojujeme s pouštními otci a matkami, je formou chudoby/odpoutání. Nevztahuje se pouze na jídlo, ale na všechny aspekty života. I samotu můžeme považovat za půst od smyslových vjemů a rozptylujících sociálních kontaktů. Ticho lze považovat za půst od zvuků a slov.

I čistotu je třeba vidět šířeji. Souvisí se sexem – o tom není pochyb. Existuje několik příběhů o poustevnících, kteří museli stát ve studené vodě, aby ochladili svoje vášně. Znamená to ale více. Čistota se ve skutečnosti vztahuje k čistotě mysli, opouštění potřeby používat druhé lidi pro naplnění našich smyslových a hmotných potřeb a záměrů – vlastně potřeby moci a síly nad druhými. Navíc to opravdu znamená čistý, odpoutaný postoj ke všem stránkám života, který poráží démona chamtivosti a závisti. Copak nejsou v našem světě přebujelé?

Soucit se sebou a druhými je jak zdrojem, tak i naplněním těchto tří ctností. Pouštní způsob života vedl k naprosté proměně bytí, proměně v oheň Lásky: „Abba Lot přišel, aby navštívil Abba Josefa a řekl mu: „Abba, nakolik můžu, modlím se svůj malý breviář, trochu se postím, modlím se a medituji, žiji v pokoji a nakolik můžu, očišťuji svoje myšlenky. Co jiného mohu dělat?“ Stařec se postavil a vztáhl svoje ruce k nebi. Jeho prsty se staly deseti ohnivými lampami. Řekl mu: „Chceš-li, můžeš se celý stát plamenem.“ Božská jiskra uvnitř každého z nás může vzplanout v oheň Lásky, Boží energie, proměňující celé naše bytí a naše chování.

Cokoli otcové a matky dělali a učili, dělali ze soucitu k těm, kdo byli ještě zachyceni svými démony: „Jeden bratr se ptal Abba Sisoese: 'Otče, co mám dělat, když jsem padl? Stařec odpověděl: 'Znova povstaň'. Bratr říká: 'Povstal jsem a znovu padl.' Stařec pokračoval: 'Povstávej znova a znova'. Bratr se zeptal: 'A jak dlouho?' Stařec odpověděl: 'Dokud nebudeš uchvácen buď ctností nebo hříchem.' Nevidíme zde kritiku ani odsouzení, jen hluboké a láskyplné přijetí lidské přirozenosti.

Když slyšíme o náročném životě pouštních otců a matek, máme tendenci jejich nauku zamítnout s tím, že je pouze pro poustevníky. To by ovšem byl velký omyl. Copak bychom všichni nezískali z více 'odpoutaného' postoje a 'opuštění' egocentrických tužeb? Pouštní mniši byli přesvědčeni o tom, že je jejich postoj správný pro každého: „Když nám Kristus přikazuje, abychom následovali úzkou cestu, mluví ke všem. Mnich i laik musejí dosáhnout stejných výšin. Ti, kdo žijí ve světě, i když jsou ženatí, mají připomínat ve všem ostatním mnichy. Jsi na velkém omylu, pokud si myslíš, že jiné věci se žádají od obyčejných lidí a jiné od mnichů.“ (Sv. Jan Zlatoústý)

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda