Protože jsou John Main a Laurence Freeman benediktinští mniši, je pochopitelné, že jejich nauka byla ovlivněna cestou, zdůrazňovanou řeholí Sv. Benedikta. Z původních tří benediktinských slibů, jež také vytvářejí pozadí oblátského způsobu života – poslušnost, obrácení a stabilita – je to právě poslušnost, jež pro naši západní civilizaci nejprve vzbuzuje pochybnost. Zvláště od doby dvou světových válek je charakteristické, že nedůvěřujeme autoritě, a s tím je spojena také poslušnost. Zjistilo se, že autorita má nedostatky, a to má důsledek v naší velké opatrnosti vůči poslušností autorit, ať už církevních nebo státních. Svatý Benedikt ovšem v kapitole 71 své řehole říká: „Poslušnost je požehnáním, jež má být prokazováno všem, nejen převorce a opatovi, ale také jedním druhému, protože víme, že touto cestou poslušnosti jdeme k Bohu.“
Když čteme tuhle kapitolu řehole, obvykle jí probíháme ve spěchu. Pokud je to tak, míjíme jeden důležitý bod. Již v předmluvě k řeholi začíná sv. Benedikt zdůrazňovat poslušnost. Je to tam ovšem přeloženo z latiny v původním významu, totiž jako 'naslouchání'. „Pečlivě naslouchej mým pokynům, moje dítě, a dávej na ně pozor uchem svého srdce.... námaha poslušnosti tě přivede zpět k Bohu.“
Právě poslušnost ve smyslu opravdového naslouchání 'uchem svého srdce,' proměňuje celkový dopad této nauky. Opravdové naslouchání nejen převorce a opatovi, ale také sobě navzájem, je základem společenství. Díky tomu se naše opravdová pozornost jednoho vůči druhému stává vzácným darem, který si můžeme navzájem darovat. Simone Weil nám připomíná: „Ti, kdo jsou nešťastní, nepotřebují v tomto světě nic jiného, než lidi schopné věnovat jim pozornost.“ Jsme strážcem svého bratra a sestry.
Pokud opravdu posloucháme, propojujeme se z podstaty k podstatě – jeden druhého máme v úctě. Opravdovým nasloucháním nauky uctíváme svoje učitele. Meditace je také cestou poslušnosti, opravdového naslouchání vnitřnímu hlasu uchem svého srdce – naslouchání Duchu. Tak jsme uváděni do tajemství Boha, jež otevírá sv. Pavel: „Kristus je ve vás, naděje slávy, která má přijít“. Je to také zásadní poselstvím Johna Maina v knize Word into Silence (Slovo do ticha): „Tajemství, do nějž nás uvádí meditace, je osobním tajemstvím, tajemstvím naší vlastní osobnosti, nacházejícím svoje naplnění v osobě Ježíše Krista. Právě tohle dodává naší meditaci jedinečně křesťanské zabarvení.
To ovšem není konec – jsme vtahováni do Božího tajemství dále. „V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.“ Důsledkem tohoto přitahování do tajemství Boha je celistvost bytí. Náš střed postupuje od ega do našeho opravdového středu, našeho já, centra naší úplné bytosti, vědomého i nevědomého.
Naše celistvost tedy nezávisí na slepém poslouchání autority a její potřeby ovládat, nespočívá v následování povrchních pravidel a ustanovení, nýbrž spočívá ve skutečnosti v našem hlubokém naslouchání hlasu přirozené autority a morální podstatě pravidel a nařízení.
Kim Nataraja
(překlad Jindřich Kotvrda)
Z archívu týdenní nauky, rok 3, dopis 16