Opravdová jednota

Každé sezení meditace v našem společenství začíná počáteční modlitbou Johna Maina:

Nebeský Otče, otevři naše srdce tiché přítomnosti ducha svého Syna. Veď nás v ono tajemné ticho, kde se Tvá láska zjevuje všem, kteří volají: Maranatha.... Přijď, Pane Ježíši.

Tato modlitba zdůrazňuje důvod pro meditaci a náš vstup do hluboké modlitby. Právě toto ticho a láska žijící v našem skutečném středu bytí, nás vede, abychom pocítili jednotu s ostatními, s ostatním stvořením i s Bohem.

Je to také Ježíšova modlitba za nás v Janově evangeliu: ‚aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.‘ (Jan 17,21) Tento Ježíšův výrok při jeho rozhovoru na rozloučenou i jeho předchozí nauka: ‚Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic‘ (Jan 15,5-6), shrnují Ježíšovu nádhernou nauku o důležitosti propojení s ostatními a skrze Něj s Bohem.

Tato jednota s Bohem není v křesťanské tradici nahlížena jako celkové splynutí předpokládající ztrátu sebe. Bede Griffiths v knize Manželství východu a západu konstatuje: „Není pochyb o tom, že jednotlivec ztrácí všechen pocit oddělení od Jednoho a zakouší celkovou jednotu, neznamená to ovšem, že jednotlivec už neexistuje. Právě tak, jako je každý prvek v přírodě jedinečným odrazem jedné Skutečnosti, je i každá lidská bytost jedinečným středem vědomí ve všeobecném vědomí“.

Ze své vlastní zážitkové zkušenosti na duchovní cestě poznáváme, že duchovní a morální praxe jako meditace, zahrnující samotu a ticho, pozornost a odstup, dovoluje emocím a touhám očištění a tak se ego sjednocuje a přesahuje sebe sama, vede k daru uvědomění Lásky a Jednoty, v němž jsou Poznávající, Poznávání a Poznané‘ jedním.

Stávání se nedílnou součástí Boha je také nádherně vyjádřeno v jiných tradicích víry:

Chang Tzu, vlivný taoistický filozof, který učil v polovině čtvrtého století před Kristem to vyjádřil takto:

To vše, jež je omezeno formou, podobou, zvukem a barvou,

je nazváno předmětem.

Mezi tím vším je jedině člověk

více než jen předmět.

Přesto má formu a podobu jako předměty,

Není omezen na formu. Je více.

Může sahat k bezforemnosti.

V Upanišádách z Chandogye – jedné z nejstarších Upanišád, možná až z osmého století před Kristem slyšíme:

„Svetaketu, který se vrátil domů poté, co se naučil Védám, je velmi pyšný na svoji učenost a má o sobě vysoké mínění. Jeho otec se jej ptá:

‚Žádal jsi o to poznání, jímž je slyšet to, co není slyšet, myslí se to, co se nemyslí a je poznáváno to, co není poznáno?‘

‚Co je tímto poznáním, otče?‘, zeptal se Svetaketu.

‚Přines mi plod z banyánu¹.‘

‚Tady je, otče.‘

‚Rozlom jej.‘

‚Je rozlomen, Pane.‘

‚Co v něm vidíš?‘

‚Maličká semínka, Pane.‘

‚Rozlom jedno z nich, můj synu.‘

‚Je rozlomeno, Pane.‘

‚Co v něm vidíš?‘

‚Vůbec nic, Pane.‘ Pak mu otec řekl: ‚Můj synu, z této podstaty v semínku, kterou nemůžeš vidět, vpravdě pochází tento obrovský banyán.

Věř mi, můj synu, neviditelnou a maličkou podstatou je Duch celého vesmíru. To je Skutečnost. To je Atman. To jsi ty.“

Toto sjednocení s Nejvyšší Beztvarovostí je Božský dar vyjádřený v různých tradicích mnoha jmény: nirvana, bez mysli, osvícení, jednota s Milovaným, jednota s Bohem. I když se slova liší, ukazují na tentýž podstatný stav. Nádherně to vyjadřuje súfijská tradice: „Viděl jsem svého Pána okem svého srdce a řekl jsem: ‚Kdo jsi, Pane?‘‚ Ty sám‘, odpověděl.“

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda