Odpor ega

Poznali jsme, jak všichni Evagriovi démoni vyvstávají z našeho strachu, z našeho strachu z nepřežití, vlastně z našeho strachu ze smrti. V okamžiku když začínáme meditovat, naše ‚ego‘, Král a Královna přežití, jde do akce. Nerado nás vidí vstupovat do roviny ticha, kde se setkáme se svým ‚já‘, Kristem uvnitř, protože budeme mimo celkovou kontrolu ega. Je to expert na přežití, ochrana našeho vědomého bytí a chce nás mít ve své sféře vlivu. Je jako pře-ochraňující rodič, chce dítě držet v bezpečí a blízkosti, a nedovoluje mu rozvíjet se a učit se nezávisle. Abychom však rostli, musíme nechat svoje rodiče doma a vytvořit si svůj vlastní domov. Stejně tak, trvání na odchodu do ticha a vstup pod vlny myšlenek je jako bolestné opouštění domova, abychom našli pokoj a radost z dospění do našeho ‚opravdového‘ domova, ‚našeho pravého já v Kristu‘. Důvodem, proč ‚ego‘ tyto hry hraje a silně odporuje přitahování k tichu spočívá v tom, že se bojí změny. Změna znamená jiné taktiky přežití. ‚Ego‘ strávilo celé naše dětství zdokonalováním našich reakcí na své okolí, aby zajistilo naši pokračující existenci a je šťastné, že může v této cestě pokračovat. Viděli jsme ale, jakým způsobem většina našich obvyklých reakcí zastará.
                                              
Pokud se pokusíme vklouznout do ticha, ‚ego‘ zdůrazní a rozšíří ‚uvědomění myšlenek‘ jako bariéra před odchodem na hlubinu. Tento bláznivý tanec nás má hnát do roztržitosti a zoufalství, takže meditaci pro sebe pokládáme za nevhodnou. A přece, pokud vytrváme, objeví se mezery mezi našimi myšlenkami – vstupními dveřmi do ticha. I pokoj a ticho, které pak dosahujeme, se stávají pro ‚ego‘ cestou k pokoušení, abychom mantru opustili. Můžeme přesvědčovat sebe samé, že mantra ruší pokoj a že bychom ji měli opustit poté, když vstoupíme do lehkého příjemného transu, ‚škodlivého pokoje‘. Pak máme tendenci na svoji cestu zapomenout. ‚Ego‘ opět zabránilo našemu pokroku.
     
Pokud se však dokážeme mantry držet, ‚ego‘ nám může našeptávat: ‚Není to opakování slova nudné? Neseď jen tak, dělej něco!‘ chce abychom odešli, zapomněli na tuto cestu ve frenetické aktivitě, zábavě a práci. A přece je meditace je kontra-kulturní disciplínou, která od nás žádá opak: ‚Nedělej pořád něco, jen seď‘. Povzbuzuje nás, abychom zůstali věrni pouze jedné věci.

Pokud stále meditujeme, ale shledáváme, že je to obtížné, může ‚ego‘ zkusit jiný přístup. Může rozehrávat naši potřebu různosti, a pobízí nás abychom uvažovali: ‚Jsi si jistý, že to je správná mantra? Neměl bys ji změnit?‘ Tím, že nás vybízí mantru osekat a změnit, zajistí ‚ego‘, že se nikam nedostaneme. Pak spíše jdeme pryč ke svému nepokojnému hledání, a vyhneme se reálnému dílu uvědomování.

Často se objevuje myšlenka ‚Je to hovění si, měli bychom dělat spíše něco užitečného pro druhé‘. Často bývalo během staletí toto obvinění házeno na kontemplativní lidi. Vzpomínáte na příběh o Marii a Martě? Oporou druhým však můžeme být pouze tehdy, pokud bylo uzdraveno naše ‚ego‘ a naše skutky vede naše ‚pravé já‘: „Získej vnitřní pokoj a tisíce lidí kolem tebe naleznou spásu.“ (Sv. Serafím ze Sarova)

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 45