O posuzování

Pouštní otcové a matky zakládali svůj život a modlitbu na Ježíšově nauce. Blahoslavenství byla jejich přikázáními. Osobně poznávali, že jednou z nejtěžších věcí v životě je neposuzovat ostatní. Proto si vzali k srdci Ježíšův výrok z kázání na hoře: ‚Nesuďte a nebudete souzeni.‘ Ve výrocích pouštních otců slyšíme: „Starci říkávali: ‚Není nic horšího, než posuzovat.‘ Znali mysl a srdce spřátelených lidských bytostí. Byli výtečnými psychology. Věděli, že posuzováním druhých vlastně podvědomě posuzujeme sebe sama. Jsou to nepohodlné pocity, které takto promítáme do druhých. V zásadě je chování, které kritizujeme na druhých, možná naše vlastní: „Nikdy neukazuj pohrdavým nebo odsuzujícím prstem na ostatní lidi, protože když ukazuješ prstem, tři ostatní prsty ukazují zpět na tebe.“ (Medvědí srdce – ‚Vítr je mou matkou‘)

Náš sklon pomlouvat, posuzovat a kritizovat druhé vlastně ukazuje na naši nevyřešenou zraněnost a podmínění výchovou, tvarovanou ostatními v době našeho mládí. Uznání vlastních zranění a jejich přijetí vede k ‚očištění emocí‘, jednomu z cílů duchovní cesty: „Vnitřní svobodu ještě nemá ten, kdo nemůže zavřít oči vůči chybě přítele, ať už skutečné, nebo domnělé.“ (Maxim Vyznavač) Tento příběh z pouště je příkladem potřebného postoje: Bratr se dopustil chyby. Byla svolána rada na kterou byl pozván Abba Mojžíš, ale odmítl přijít. Kněz pak někoho poslal, aby mu řekl: ‚Přijď, všichni už čekají‘. Vstal tedy a šel. Vzal děravou nádobu, naplnil ji vodou a nesl ji. Ostatní k němu přicházeli a říkali: ‚Co to znamená, Otče?‘ Stařec jim říkal, ‚mé hříchy mě dobíhají, já je nevidím a dnes mám soudit omyl druhého‘. Když to slyšeli, bratrovi už nic neříkali, ale odpustili mu.

Navíc když druhé soudíme, zmrazíme je v určitém okamžiku. Zachytíme je v jistém okamžiku v čase a nedovolujeme jim možnost pokroku a růstu, který se může odehrát v okamžiku: „Abba Xanthias řekl: ‚Zloděj byl na kříži a byl ospravedlněn jediným slovem. Jidáš, který se počítal mezi apoštoly promarnil všechnu svoji námahu o jediné noci a sestoupil z nebe do pekla.“ (Příběhy pouštních otců).

Meditace je nástrojem v získávání tohoto neposuzujícího, soucitnějšího postoje. A přece se kritizujeme zvláště v meditaci: „Proč je má mysl plná myšlenek? Proč nemohu tiše sedět?“ Neposuzuj. Nenech se chytit svými myšlenkami nebo zaplavit svými pocity. Přijmi to prostě tak, jak to je. Jen pozoruj a pojmenovávej, co ti prochází myslí a jemně se navrať ke svojí mantře. Stávej se nestranným pozorovatelem. Tento přístup se brzy stane nedílnou součástí našeho bytí, a přivádí k odpoutání, soucitu a uvědomění.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 18