Ráda bych začala tento nový cyklus týdenní nauky velikonočním přáním pro vás, slovy sv. Pavla: „Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal.“ (Ef 1,17n)
Slyšeli jsme, jak Abba Mojžíš vysvětluje Kasiánovi a Germanovi, že konečným cílem duchovního života je Nebeské království. Z Ježíšovy nauky v Mk 1,15 víme, že Boží Království je v nás a mezi námi. Proto nás upozorňuje na stav uvědomování si Boží přítomnosti. Cestou jak se k ní dostat, je podle Evagria očišťování emocí skrze všímavost vůči všemu, co je v nás a kolem nás v obyčejném životě, abychom dospěli k 'čistému srdci', jak je nazývá Abba Mojžíš.
Prvním krokem na naší duchovní cestě k tomuto stavu mysli je skok víry: „John Main říká, že meditace je cestou víry, protože vnímal, že v meditaci 'Musíme za sebou zanechat svoje já ještě předtím, než se objeví druhý a bez před-zabalené naděje, že se druhý objeví.'“ Je to intuitivní důvěra, že jsme čímsi více než jen hmotnou skutečností. Právě v tichu meditace zjišťujeme, že můžeme zakusit toto 'více', Boží součást našeho bytí a naše spojení s celou Boží Skutečností. Toho nedosáhneme pouze rozumovou myslí. Laurence Freeman v knize Aspekty lásky píše: „Sv Jan říká, že Boha nikdy nikdo neviděl. Jinými slovy Bůh nemůže nikdy být předmětem mimo nás... Musíme jít na tu rovinu svého bytí, kde nic mimo nás není, kde chápeme, že jsme ve vztahu, ve společenství, v tanci bytí se vším existujícím, v Bohu.“ Jak říká John Main: „Důvod naší meditace je následující: Být otevřen Boží skutečnosti jež je nám blíže než jsme my sobě samým.“
Druhým krokem je následování obtížné cesty – úzké stezky – k 'zanechání svého já' za sebou. Víme ovšem ze zkušenosti, že k opuštění našich myšlenek a obrazů, k zanechání svého 'ega' za sebou, k opuštění pohodlí našeho formování, k opuštění – byť je na čas – svého vnímání vlastní identity a individuality, již jsme si ze svých myšlenek zformovali, je třeba odvaha. A přece náš růst vždy záleží na našem vztahu ke svým myšlenkám. Nesmíme ovšem zapomenout, že na této cestě nejsme sami. Je to cesta úsilí a milosti. Duchovní součást našeho bytí, Kristus uvnitř nás je zde aby nám pomáhal s poznáním a vedením, jež k nám dospívají v tichu rostoucím tím více, čím více setrváváme v disciplíně meditace.
Dovolte, abych znova shrnula různé způsoby jimiž se naše ego snaží zastavit náš vstup do ticha a vzdání se kontroly. Jakmile se pokusíme o meditaci, naše svrchní rozumová mysl, ego, zabere a zaplaví naši mysl myšlenkami. Nikdy jsme nevěděli kolik myšlenek nám prochází hlavou, dokud jsme se neposadili a nezkusili se soustředit na svoje modlitební slovo. A navíc jsou tyto myšlenky natolik triviální a povrchní, že se pak hrbíme před sebou samými. Docela účinná lekce pokory! Pak nás ego skutečně odvádí od ticha jež na nás čeká. Slyšíme jeho/její hlas jak šeptá: 'Takhle opakovat jedno slovo je nuda!' Pokud nás to nezastaví, přichází myšlenka: 'Neseď takhle a něco dělej! Čtení duchovní knížky by bylo mnohem lepší!' Medituješ ještě? A pak slyšíme šepot: 'Je to skutečně správná mantra?' anebo 'Je to správný způsob meditace?' Jediným správným způsobem se zdá stát se duchovním motýlkem. Pokud vydržíte, pak začne ego promítat vaše frustrace ze všech těchto myšlenek a zakoušených selhání v meditaci a říká: 'Pomohl by lepší vedoucí skupiny!' Pokud vás nezastavila žádná z těchto myšlenek, pak jedna účinná je tahle: 'Je to pohodlíčko. Měl bys jít a pomáhat ostatním, než se obracet do sebe. Tento svět nepotřebuje kontemplaci, ale je třeba činnost!' Posledním útokem je 'svaté poklimbávání', které nám mylně vemlouvá, že jsme už dosáhli slíbeného pokoje a ticha. A přece, to jediné, co máme udělat, je uznat, jejich existenci a zjistit, že všechny produkuje naše ego. Jsou to jen myšlenky, nikoli pravda. To vše je prokládáno chvílemi ticha, jež nás povzbuzuje k vytrvalosti.
Již jsme zkoumali, jak může toto ticho být přerušeno vyjadřovanými emocemi, které byly v minulosti mnohokrát potlačeny. Náhlé slzy, pocity rozrušení, vlny hněvu, nuda, pocity sucha a nesmyslnosti. A pak si ego myslí, že má v rukou trumf: 'K čemu to je, když se pak cítíš hůř?' Tento typ myšlenek užívaných egem nám brání v opuštění jeho/její sféry vlivu, je nejobtížnější, protože jsou založeny na našich zraněných způsobených opravdovými nebo zakoušenými nenaplněnými potřebami v dětství: 'Bůh tě nemůže milovat bez podmínek. Nejsi láskyhodný! A vůbec, nepodmíněná láska neexistuje!' - a tak rozehrává váš vnímaný nedostatek lásky v dětství. Podobně mocná je otázka: 'Máš to vůbec pod kontrolou?' doprovázená: 'Nevím, jestli je to bezpečné!' - pocit, že potřeby kontroly a jistoty jsou ohroženy. Možná jste nebyli oceňováni a váženi. Pak může zafungovat tato otázka: 'Už se tak nikdo nemodlí. Jsi divný/á a vyčníváš!' a 'Takhle se moji rodiče nemodlí. Nesmím jim být nevěrná/ý.'
Nakonec se pod Božím vedením hlas ega utiší, protože je přesažen. Nyní se pro nás mohou stát skutečností slova sv. Pavla: „a osvíceným vnitřním zrakem viděli“ (Ef 1,18), a tím nám umožní zakoušet Boží skutečnost a tím zjistit, že ona obklopuje celé lidstvo a stvoření. Pak si pamatujeme, že jsme všichni „Boží děti“ (Řím 8,16, Fil 2,15) a že „... je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“ (Fil 2,5).
Hodně požehnané Velikonoce přeji vám všem!
Kim Nataraja