Náš proměnlivý vztah k vlastním myšlenkám
Různá stadia duchovní cesty opravdu závisejí na našem proměnlivém vztahu k vlastním myšlenkám. Nejprve se stáváme k pronikání našich roztržitostí tolerantnějšími, pak se náhledy a myšlenky o zraněních utrpěných zvláště v našem dětství setkávají se vzrůstajícím pochopením a soucitem, a následně shledáváme přijetí podobných zranění v druhých jako snadnější. Nakonec zakoušíme chvíle klidu a pokoje, když naše myšlenky, obrazy a pocity ustupují do pozadí. Jak tak kráčíme cestou meditace, stále více shledáváme, že tento proměnný vztah je působen vstupem do vnitřního ticha, ať si to uvědomujeme jakkoli letmo. Ego, vědomá mysl, nemůže vstoupit těmito dveřmi ticha a proto účinky ticha ignoruje. To má za důsledek, že si nejprve ani žádnou změnu neuvědomujeme. Často jsou to druzí, kteří nás upozorňují, že vypadáme jinak, jsme trpělivější, tolerantnější a lépe schopni opravdově naslouchat. Uskutečňuje se posun od nadvlády 'ega' k vedení pravým 'já'. Tak se otevíráme daru svobody a pokoje nacházeného v jádru našeho bytí, zdarma darovaného. Toto vzrůstající uvědomování sebe sama, druhých a okolí, spíše než pouhý 'přežívací' pohled svého 'ega' je důležitým ovocem meditace. Laurence Freeman píše v knize Ježíš, niterný učitel toto: „Meditací zde myslím nejen práci čisté modlitby, ale celé životní pole sebepoznání, které řídí... Ježíš měl ego. Není tedy pravdou, že ego je samo o sobě hříšné. Je to právě egoismus, fixace v egu, která vede k zapomenutí a zradě svého pravého Já. Hřích se děje tehdy, když je ego zaměněno za pravé Já... On ovšem ukazuje na lidskou schopnost žít ve zdravé rovnováze mezi egem a Já.“ (str 242).
Na to myslel Ježíš, když říkal '„Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“ (Jan 10,10) Plnost života je život, ve kterém jsou ego – jeho 'stín' a opravdové Já integrovány, v rovnováze. Skrze sebe-poznání svého celého bytí pak máme trpělivost, toleranci a soucit abychom se plně a čestně vztahovali k druhým, obnovili svoje spojení se svým přirozeným prostředím a imanentní a přesažnou Vyšší Skutečností, jež nás obklopuje a zahrnuje.
Jak výše Laurence Freeman uvádí, skutečným významem slova 'hřích' je asi omezit se na materiální úrovni 'ega' a jeho 'potřebě přežití' a zapomenout na svůj duchovní původ. Zdá se že i sv. Pavel popisuje 'hřích' těmito slovy: „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj.“ (Řím 8,5) Často to bylo bráváno na doslovné úrovni jako obžaloba sexu, ale může to být také bráno tak, že Pavel rýsuje rozdíl mezi různými rovinami vědomí. Nižší přirozeností snad myslel našimi slovy řečeno pohnutky 'ega'. Dával do kontrastu přitahování 'ega' a 'já'. Tento „život a pokoj“ je důsledkem našeho vědomí Božského a dokonce plné jednoty s Božským.
Otcové rané církve sv. Irenej (2. století) a sv. Atanáš (4. stol) byli přesvědčeni, že „Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem.“ Myšlenka jednoty se často v některých tradicích vykládá jako celková ztráta sebe. V pohledu křesťana to nevidíme jako úplné splynutí předpokládající tuto ztrátu. Bede Griffiths konstatuje v knize 'Manželství mezi Východem a Západem': „Není pochyby o tom, že jednotlivec ztrácí veškerý pocit oddělení od Jednoho a zakouší celkovou jednotu, to ovšem neznamená, že jednotlivec již neexistuje. Právě tak jako je každý prvek v přírodě jedinečným odrazem jedné Skutečnosti, tak každá lidská bytost je jedinečným centrem uvědomění ve všeobecném uvědomění.“
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda