Moc řeči

„Řekl také: ‚Je lepší jíst maso a pít víno, než pomlouváním požírat maso jednoho z bratří.‘ (Abba Hyperechius) Klepy a pomluvy byly v pohrdání, protože byly součástí posuzování ostatních. Byl tu ovšem jiný důvod: pouštní mniši byli přesvědčeni že řeč má moc buď uzdravit nebo uškodit. Je třeba si uvědomit, že třetí století žilo většinou z ústního podání. Vyslovené slovo bylo považováno za mocné, zvláště slovo z Písma a slovo vyslovené pouštními otci nebo matkami. Kritická slova vůči mladším mnichům užívali jedině k napravení jejich jednání a jejich přivedení k linii blahoslavenství. Byli však ‚čistého srdce‘, a za jejich slovy a jednáním nebyly žádné nevědomé sebestředné pocity a motivy. Jejich slova tedy byla slovy moci, která uzdravuje a obnovuje život. Také si dobře uvědomovali poškození, které bezohledné slovo způsobí. Pečlivě rozvažovali, kdy mluvit a kdy mlčet.

Byli si také dobře vědomi škody, které může způsobit bezohledné slovo. Pečlivě vážili, kdy mluvit a kdy být potichu. Odtud důležitost, kterou obecně poustevníci přikládali tichu a jejich rada nemluvit, pokud to není nutné. Vyhlo se to bezohlednému, škodlivému hovoru a umožnilo vynoření možností slova. Přestože už nežijeme v orální kultuře, známe také moc povzbudivého nebo odrazujícího slova k těm, kdo s námi kráčejí po duchovní stezce.

Jedním důležitým důvodem proto, aby vyslovili slovo napomínající, bylo zapojení Písma. Většina znalosti poustevníka pocházela ze slyšení Slova při synaxis, setkání mnichů jednou za týden. Jeden výrok mluví o bratru, který byl na čas vyrušen a zapoměl říci některá slova žalmu, který recitovali. Stařec k němu přišel a řekl: „Kde byly tvoje myšlenky, když jsme recitovali synaxis, že ti uteklo slovo žalmu? Nevíš, že stojíš v přítomnosti Boha a mluvíš s Bohem?“

Meditace, opakování jistých slov z Písma, jejich recitace zpaměti, pomáhala mnichům v zacházení s jejich vnitřními myšlenkami a pokušeními, s jejich vnitřními 'démony'.Často byli sužováni vzpomínkami na svůj předcházející život nebo lítostí nad věcmi které konali nebo nedokončili. Formule doporučovaná Kasiánem - 'Bože, shlédni a pomoz, Pane, pospěš mi pomáhat,' byla v jeho očích „nezdolatelnou zdí, neproniknutelným štítem a velmi silnou pavézou“. Bez pochyby si vzpomenete, jak to zdůrazňoval: „Pravím, že byste měli o tomto verši rozjímat ve svém srdci bez ustání. Nepřestávejte jej opakovat když konáte nějakou práci nebo konáte nějakou službu, nebo jste na cestě. Rozjímejte nad ním, když spíte a jíte a konáte tu nejmenší z přirozených potřeb.“

Písmo bylo základem jejich života. Když se někteří mniši přišli zeptat sv. Antonína, jak mají žít, dostali odpověď: “Slyšeli jste Písmo. To by vás mělo naučit jak.“ Ani my bychom neměli zanedbávat čtení Ježíšových slov v Písmu. Četba Písma po meditaci, nebo ještě lépe v jinou dobu benediktinským způsobem 'Lectio divina', tedy vzít si krátkou pasáž, pomalu a pečlivě ji několikrát číst, je velmi užitečné. Laurence Freeman, náš představený říkal, že když to děláme, „čteme Písmo a Písmo necháváme číst nás.“

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda

z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 20