Mezináboženský dialog

Mezináboženský prvek respektující Pravdu v každém náboženství, jenž významně formuje součást etiky Světového společenství pro křesťanskou meditaci, byl také důležitým prvkem v křesťanské tradici už od počátku.

V Ježíšově době byla už egyptská Alexandrie důležitým kulturním centrem. Jak zmiňuji v úvodu ke třetí kapitole o Klementu Alexandrijském v knize 'Cesta srdce': „Byla založena Alexandrem Velikým před několika staletími, byla živým a kosmopolitním městem s pohanskou akademií aby soupeřila s Aténami, měla úžasnou knihovnou obsahující všechnu moudrost lidstva a první důležitou katechetickou školu.“ Podle biskupa Kallista Ware: „Alexandrie tehdy byla hlavním intelektuálním centrem římské říše, filozoficky a duchovně živější než sám Řím.“

Jedním z faktorů které k tomu přispěly byl fakt, že Alexandrie byla na konci hedvábné stezky, spojující Čínu a Alexandrii. Po téhle cestě putovali nejen obchodníci, ale také řečtí a židovští filozofové, budhističtí mniši a lidé praktikující jiné náboženské tradice. Nevyhnutelně si uvědomovali náboženské tradice jeden druhého, viděli důsledky těchto náboženství v chování a charakteru jednotlivců, a bezpochyby využívali večery kolem ohňů ke konverzaci k poznání a pochopení druhých. Tyhle diskuse se také odehrávaly na trzích a v akademických a filozofických centrech Alexandrie. Jedním z největších byla 'Katechetická škola.'

Křesťanská církev v Alexandrii rozkvétala. Nebylo tam žádné pronásledování prvních staletí, protože Alexandrie byla pro Řím příliš důležitá z hlediska obchodu. Místo několika kostelů v domech tam už byla k tomu účelu postavená místa bohoslužby. V tomhle kulturním prostředí se jevilo jako příhodné založit opravdovou katechetickou školu. Výuka katechumenů (těch kteří chtěli být v křesťanské víře pokřtěni), nebyla ovšem úzce omezena na křesťanskou víru, ale probíhala na pozadí všeobecného řeckého vzdělání ve filozofii a vědě v té době převládající. Studenti vycházeli ze všech hlavních kultur, jež byly smíšené a v dialogu mezi sebou. Křesťanství se muselo představit způsobem přijatelným pro řecký vzdělaný svět v Alexandrii.

Důsledkem tohoto dialogu mezi židovskou, řeckou a křesťanskou filozofií je velmi zřetelný z učení obou raných církevních otců – Klementa Alexandrijského v katechetické škole a Origena, jeho tamějšího nástupce. Důležité z našeho hlediska je to, že jejich nauka měla v kořenech osobní mystické zážitky. Později to bylo shrnuto Evagriem, pouštním otcem ze 4. století takto: 'Kdo se modlí je teologem, a teologem je ten, kdo se modlí.'

Je důležité si pamatovat, že dialog není pozváním k napodobování. T.S. Eliot, který často ve své básni 'Čtyři kvarteta' citoval jiné mystiky říká, ve svých 'Reflexích nad současnou poezií':

„Nenapodobujeme, jsme proměněni a naše práce je prací proměněného člověka. Nepůjčili jsme si, byli jsme povzbuzeni a stáváme se nositeli tradice.“

Kim Nataraja