Metanoia

‚Metanoia‘ je stav spojený s ‚darem slz‘ a ‚obrácením,‘ a z těchto ctností vyplývá. Dvě řecká slova v jeho základu jsou ‚meta‘ a ‚nous‘. Předpona ‚meta‘ znamená jít mimo, za, nad a naznačuje také změnu a ‚nous‘ je ‚intelekt‘, nikoli racionální intelekt, ale intuitivní inteligence. Je to náš způsob jak o něčem znát pravdu. Mistr Eckhart, mystik ze 14 století, popisuje toto intuitivní poznání jako vidění ‚okem srdce‘, jak to chápali mnozí raní církevní otcové. Mluví o „čistě duchovním poznání, v němž je duše unesena ode všech tělesných věcí. Tam slyšíme bez jakéhokoli zvuku a vidíme bez hmoty...“

Je to cesta chápání mimo náš obvyklý způsob; je to transformace vědomí, jdoucí nad, ke hlubší Skutečnosti, až k setkání s Poslední Skutečností; je to cesta „kterou může být Bůh viděn“. (Mistr Eckhart) Prvotní křesťané, zvláště Klement a Origenes ve druhém století položili rovnítko mezi platónský koncept ‚nous‘ a ‚obraz Boha‘ z knihy Genesis. Vlastně jej vnímali jako náš bod kontaktu s Bohem; považovalo se to za nejvyšší součást duše, podstatu našeho lidství, vlastně náš orgán modlitby. Všichni otcové rané církve se shodují v tom, že tento ‚obraz‘ je obsažen v každém bez výjimky. Přidáno k řecké teorii, že pouze ‚rovné může poznávat rovné‘, což podporovali křesťanští myslitelé včetně Tomáše Akvinského a Mistra Eckharta to znamená, že tedy můžeme poznávat Boha intuitivně, protože jsme v podstatě ‚jako on‘. Máme tak cosi zásadního společného s Bohem, což Mistr Eckhart nazývá ‚jiskra‘, ‚hrad‘, nebo někdy také ‚základ‘ našeho bytí. Přesahování mimo a za ‚nous‘ nám tedy dovoluje uskutečňovat to, čím opravdu jsme, dětmi Boha. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)

Abychom si však byli této zásadní ‚stejnosti‘ vědomi, musíme se očistit od našich neuspořádaných emocí zaměřených na sebe, jedině tak totiž můžeme vidět opravdovou skutečnosti. Co to opravdu znamená, je jasně ukázáno na Marii Magdaléně. (Jan 20,10-19) Po Ježíšově ukřižování přichází ke hrobu a nalézá jej prázdný. Je rozrušena, obalena vlastní bolestí a úzkostí. I když se ukáže ježíš, je tak zaplavena svým zármutkem, že nemůže jasně vidět. Nepoznává jej a považuje jej za zahradníka. Ve chvíli, kdy ji Ježíš volá jménem, prolamuje se skrze svoje zamlžené vidění reality s důrazem na vlastní emoce a potřeby, a vidí jej v jeho opravdové skutečnosti.

Slovo ‚metanoia‘ bylo také pouštními otci a matkami používáno pro úklonu, prostraci dávající najevo, že požadovaný přístup vedoucí k milostí dané ‚metanoia‘ je přístupem pokory a obrácení, otevřenosti srdce. ‚Metanoia‘, odhalení kým opravdu jsme a kým je Bůh/Kristus, je zdrojem nekonečné radosti.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 8