Meditace a proměna

Slyšeli jsme Johna Maina a Laurence Freemana zdůrazňovat proměňující moc meditace. Skutečně, když věrně opakujeme svoje modlitební slovo, svoji mantru, brzy přijde chvíle opouštění povrchu mentální modlitby a vklouzáváme do hlubšího způsobu modlitby, hluboké a zaměřené modlitby srdce. Už se nemodlíme myslí, ale modlíme se srdcem. Už nemluvíme k Bohu, ale jsme v Boží přítomnosti cestou zapomenutí na sebe. Někteří lidé intuitivně cítí, že je to tak, a právě z tohoto důvodu jsou přitahováni k meditaci. Jsou hnáni touhou přiblížit se Bohu. I v našem obyčejném způsobu modlitby můžeme spontánně dosáhnout tuto hlubší rovinu. Je to 'čistá modlitba', jak ji první křesťané nazývali – esence modlitby.

T.S. Eliot nádherně ukazuje na tento rozdíl
Nejsi zde abys ověřoval,
sebevzdělával se, informoval zvědavost nebo podal zprávu.
Jsi zde abys klečel zde, kde byla platná modlitba.
A modlitba je čímsi více než řádem slov, vědomým zaměstnáním
modlící se mysli, nebo zvukem modlícího se hlasu.

Tato 'čistá' modlitba je velmi významná. V naší vědecké době jsme zapomněli, jak mocná může modlitba být. Nelze vážně meditovat, modlit se celým srdcem a postupně se neměnit. Esencí tohoto způsobu modlitby je pozornost a v jejích stopách následuje uvědomění. Toto uvědomování je klíčem čehosi, co vede ke změně. Stupeň změny záleží samozřejmě na úrovni tvé oddanosti vůči této důležité disciplíně, ale změníš se! Nejsme si ovšem příliš jistí, že se nám tato myšlenka líbí. Proč se musím měnit? Jistě, jsem v pořádku tak, jak jsem. 'Ego', povrchový úhel našeho bytí, naše vědomé centrum, je naším odborníkem na přežití a nemá proto rádo změnu vyžadující změnu taktik přežití. Nakonec strávilo celé naše dětství budováním sebe, a drželo nás v bezpečí a jistotě. 'Ego vnímá vstup do ticha hluboké modlitby jako ohrožení vlastní existence, když opouštíme oblast jeho vlivu – nakonec zanecháváme slova a myšlenky, které formovaly naše ego, za sebou. Jeho obranným mechanismem je zasévání strachu ze změny a z neznámého do nás. Dokonce způsobí, že si myslíme, že změna je nemožná, a tím nás přesvědčí, že náš současný postoj nebo názor je správný.

A přece je v našem nejistém životě jedna věc, na kterou můžeme spoléhat, že vše se na povrchu mění: „nemůžeme vstoupit dvakrát do stejné řeky,“ řekl Herakleitos, řecký filozof. Řekl to již v pátém století před Kristem. Z osobní zkušenosti známe, že se naše těla časem mění, ať se nám to líbí, nebo ne. Jeden zajímavý článek v časopisu Scientific American popsal, jak je náš mozek otevřen vůči změně. Provedli experiment dokazující, jak se mění mozek každého člověka zapojeného do zaujatého rozhovoru. Jiný experiment dokázal, že když lidé sedí a meditují ve skupině, přestože jsou vzorce mozkových vln na počátku dosti odlišné, po asi deseti minutách se navzájem začínají podobat a převládají klidné vlny. Je to vědecký důkaz toho, jak jeden druhého v meditační skupině podporujeme!

Jestliže se měníme interakcí jednoho s druhým, o kolik více budeme proměněni v tichu meditace, když vstupujeme do sféry vlivu svého 'pravého já v Kristu'. Právě toto společenství lásky v hlubině našeho bytí zásadně ovlivňuje a proměňuje naši osobu na povrchu. Jen je potřeba věnovat pozornost svému slovu, beze strachu, ale otevřeni změně, otevřeni lásce, dovolujíce Duchu vzkříšeného Krista, aby konal svoje dílo proměny.

Kim Nataraja

přeložil Jindřich Kotvrda