Jsme tolik zvyklí považovat sebe sama za 'v podstatě hříšné,' že nám činí obtíže přijmout potvrzení Písma, že 'Království (přítomnost) Boha je v nás' a že jsme 'chrámem Ducha Svatého'. Pokud opravdu můžeme přijmout tuto pravdu, „můžeme začít cítit něco ze svého vlastního potenciálu... V meditaci odhalujeme jednak kým jsme, ale i proč jsme.“ Toto chápání povstává z ticha kontemplativní modlitby, kam se „obracíme a zakoušíme živého Božího Ducha přebývajícího v našich srdcích.“ Právě meditace otevírá dveře tomuto tichu a této hluboké zkušenosti. Právě meditace přivádí mysl do srdce, jak to vyjadřovali první křesťané. Pak cítíme nejen úplnost svého bytí, ale také svoje spojení se stvořením a Božským a pak, jak to podtrhuje John Main: „vstupuje stále hlubší vědomí harmonie, tvořivé celistvosti, kterou vlastníme, a začínáme cítit, že poprvé sebe sama známe.“ Nejedná se ovšem ale jen o naši vlastní celistvost a soulad. Zakoušíme také pravdu své celkové integrace s celkem a vrací nás to k jednotě: „veškerá hmota, celé stvoření je vtahováno do vesmírného pohybu směrem k jednotě jež je uskutečněním Božské harmonie.“ To nás pak vede k „zakoušení... nové schopnosti pravé empatie, schopnosti být v pokoji s ostatními, a vskutku i v pokoji s celým stvořením.“ Pak také již nepotřebujeme stavět do otázky smysl svého bytí – známe jej. Vynořuje se v péči o sebe, o svoji rodinu, svého bližního a celek stvoření.
Byli jsme výchovou naučeni si myslet, že tento způsob modlitby je pouze pro vysoce duchovní osoby. Tato cesta zaměření do jednoho bodu v modlitbě byla často přirovnávána k 'následování úzké cesty'. Slyšíme Sv. Jana Zlatoústého (349-407), otce rané církve a arcibiskupa Konstantinopole, jak říká: „Když nám Kristus přikazuje následovat úzkou stezku, oslovuje všechny. Mniši i laici musejí dosáhnout stejných výšin... Ti, kdo žijí ve světě, přestože jsou ženatí a vdané, by se měli ve všem ostatním podobat mnichům. Hluboce se mýlí ti, kdo si myslí, že něco jiného se žádá od obyčejných lidí a něco jiného od mnichů.“ Sv. Pavel a všichni apoštolové oslovovali obyčejné lidi, řezníky, pekaře a výrobce svíček.
Není nijak překvapující, že meditace v mnoha formách je dnes tolik rozšířená. Pokud by si celé lidstvo bylo vědomo našeho hlubokého propojení a jednoty, už by nebylo zneužívání životního prostředí vedoucí k environmentálním katastrofám. Nebyly by už války. Svět by spolupracoval na řešení problému populačního nárůstu.
'Čistá modlitba' ovšem dle sv. Pavla vyžaduje: smělost, odvahu, víru, závazek a vytrvalost. Zvláště odvahu 'opustit svoje já', ambice, starosti a iluze ega a nebýt ovládán „rostoucí hrůzou z toho, že není na co myslet,“ jak vyjadřuje T.S. Eliot. Je třeba důvěra, že „není jiná cesta k pravdě nebo k Duchu, která by nebyla cestou lásky. Bůh je láska.“
Kim Nataraja