Meditace jako cesta k sebepoznání

Způsob rozpoznání našich osobních ‚démonů‘ byl podle Evagria dvojí: modlitbou/meditací a úsilím dospět k sebepoznání a uvědomění. Zde hraje důležitou roli ‚sledování myšlenek‘: „Pokud si některý mnich (lidská bytost) přeje vzít míru některým divočejším démonům….., pak ať bedlivě hlídá svoje myšlenky. ...Ať dobře zaznamenává složitost svých myšlenek, …. démony které je zapříčiňuji. Pak ať od Krista žádá vysvětlení odpozorovaných skutečností.“

      
Myšlenky všeobecně samy v sobě samozřejmě nejsou zlé.  Jen pokud myšlenka nebo touha silně rezonuje s negativním vzorcem myšlení, pak se normální emoční energie stává ‚démonickou‘ a jsme hnáni k necelistvé činnosti. Je třeba věnovat těmto významným myšlenkám a jejich asociacím tu pozornost, kterou si zasluhují. Jsou jediným poznávacím znamením, které je nám k dispozici abychom poznali, co nás skutečně motivuje v dobrém i zlém. Jeho poslední věta je však důležitá. Pochopení a nalezení uzdravení nemůžeme dosáhnout sami. Žádné přirozené vysvětlení není dostačující. Jedině vedení vzkříšeného Krista uvnitř nám pomáhá přijít k uvědomění a náhledu.
                                                           
V této souvislosti existují dva způsoby modlitby: hluboká tichá modlitba a diskurzívní modlitba. Vzkříšený Kristus nám dává počáteční potřebný vhled do ticha čisté modlitby. Pak nás vede, když tento vhled bereme v jiných časech dále do diskurzívní modlitby. Tento proces popisuje Evagrius jako ‚hlídání myšlenek‘, proces velmi podobný tomu, co dnes nazýváme ‚všímavost/mindfulness‘. Začínáme s myšlenkami procházejícími naší myslí, uvědomujeme si propojení a spojení mezi nimi. Pak musíme jeden krok poodstoupit k pocitu, který podkládá naše myšlení. Pocity jsou myšlenkami pociťovanými v našem těle předtím, než jim slovy dáme tvar. Problém je, že jsme podmíněni prostředím, abychom svoje pocity ignorovali pro jejich někdy nerozumovou povahu. Jsou však prvním signálem, který máme k dispozici, že se něco vaří v našich nevědomých hlubinách. Proto si spíše musíme svoje pocity uvědomovat a uznávat, než je potlačovat. Podle Evagria je to často nějaký smyslový vjem: zvuk, způsob dopadání světla a zvláště chuť či čich, který probudí pocit. S tímto pocitem je spojena silná emoce pocházející ze vzpomínek podmíněných výchovou. Naši ‚démoni‘ se probouzejí: Cítíš se nemilovaný? Nejistý? Podceněný? Bezmocný? Rozpoznání těchto ‚démonů‘, uznání jejich silného vlivu na naši motivaci a jednání, promění naše automatické reflexní činnosti a odejmou bloky z naší duchovní cesty. Evagrius však zdůrazňuje, že toto je možné pouze s Kristovou pomocí a skrze kontemplaci.

Je to krok, který máme všichni udělat – od meditace jako relaxace vedoucí k pocitu pokoje, k meditaci jako cestě k sebepoznání a tedy poznání Boha: „Meditací myslím nejen dílo čisté modlitby, ale celé životní pole sebepoznání, které pohání.“ (Laurence Freeman ‚Ježíš vnitřní učitel')

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 2, dopis 42