Láska a odpuštění

I my se cítíme velmi zdráhavě, jako říčka v příběhu poušť a říčka, opustit svůj obraz o tom, za koho se považujeme, a svoji vlastní představu o své roli v životě. Co nás dělá tak zdráhavými? Na jisté rovině intuitivně víme, že když se opravdu odevzdáme, budeme proměněni, a naše jedinečnost bude přetvořena jako ta říčka.

Strach je tím, co nás zastavuje. Uznáváme, že skutečnost je více, než to, co běžně zakoušíme. Možná už jsme během své meditace prožili záblesky smyslu pro to, co nás přesahuje. A přece, zároveň nevěříme, že jsme hodni vstoupit do této vyšší skutečnosti, vstoupit do přítomnosti Krista uvnitř sebe. To, co nás zadržuje, je náš názor, že jsme v podstatě hříšní. A přece zdůrazňoval John Main, že Božská jiskra je v každém z nás – jsme v podstatě dobrými: „Ježíš poslal svého Ducha aby v nás přebýval, a tak nás učinil chrámy svatosti: Bůh sám přebývá v nás... Víme tedy, že máme podíl na Boží přirozenosti.“ Je – li tohle naše podstata, jak můžeme být zásadně hříšnými? John Main skutečně litoval toho, že jsme tolik ovládáni myšlenkami své vlastní neschopnosti a hříšnosti, že jsme „ztratili podporu společné víry ve svoji podstatnou dobrotu, rozumnost a vnitřní integritu“ a ztratili jsme vědomí „potenciálu lidského ducha, silnějšího než omezení lidského života.“ Meditaci považoval za způsob, jak to uskutečnit: „Meditace je procesem osvobození: tyhle pravdy musíme ve svém životě osvobodit.“

Naše hříšné jednání je důsledkem našeho zraněného ega a jeho potřeby vždy upřednostnit svoje přežití. Naše rané dětství a formování pokřivilo náš vlastní sebeobraz, a naše následné jednání. Místo sebe-odvržení bychom měli držet v mysli, že se Ježíš ve svém poslání zaměřoval na slabé, trpící a hříšníky. Jak říká Laurence Freeman v knize Ježíš, vnitřní učitel: „V Ježíšově pohledu nejsme jako zločinci ve vztahu k soudci. Radostná zvěst nespočívá v tom, že má lidstvo povolnějšího soudce, ale že je obvinění zrušeno úplně. Hřích je zničen samotnou svobodou lásky, která hřích ignoruje, odmítá nebo zapomíná... Lidstvo se může probudit ze své dávné noční můry trestu na sebe uvrženého. Nesetkáváme se se soudcem, nýbrž s laskavým soucitem v duchu odpuštění.

V tichu meditace se můžeme otevřít Lásce přebývající v jádru našeho bytí. Pak, jako ta říčka, se můžeme odevzdat 'vítajícímu náručí větru'. Odevzdáním si dovolíme cítit se milovanými a přijímanými, bez ohledu na svoje chyby a omyly, což nám zase dovolí druhým odpustit. S tímto poznáním pak můžeme převzít odpovědnost za skutky, jež vyšly z ran našeho 'ega'. V knize Ježíš, vnitřní učitel, říká Laurence Freeman, že: „Jsme odpovědní za to, abychom se stali vnímavějšími, a tak můžeme ostatním i sobě působit méně bolesti. Protože je ovšem hřích důsledkem neznalosti a klamu, nezaslouží si více trestu, než obsahuje sám v sobě.“

Kim Nararaja