Labyrint v Chartres

Když vstoupíte v Chartres západními dveřmi do úžasné katedrály ze 13. století, zjistíte, že kráčíte po a do poutnického labyrintu. Labyrint je nakreslen v černém kameni na podlaze lodi katedrály pod růžicovým oknem, jehož průměr přesně odráží. Chudí poutníci ve středověku, kteří nemohli jít do Jeruzaléma, konali symbolickou ‚pouť‘ na kolenou kolem všech záhybů labyrintu ve své vlastní katedrále. V Chartres, jako v mnoha evropských katedrálách, se nacházely podobné vzory, duchovní mandala získávala v laické zbožnosti velký význam. Mnoho generací zakoušelo radost z dosažení středu labyrintu po mnoha pochybnostech a váháních.

Pokud opisujete diagram labyrintu prstem, začnete chápat proč považoval John Main meditaci nejen za metodu modlitby, ale za pouť a cestu životem. Konání pouti labyrintem se zbožností, jako je meditace, osvětluje cestu našeho života. Všechny ty smyčky a zpětné stopy labyrintu pomáhají dát naše období acedie i apatheie, vřavy i pokoje do perspektivy celkového návrhu cesty.

Začínáme na počátku. Každá lidská cesta, i duchovní, která překračuje prostor a čas, má určitý začátek. Ani na počátku nejsme daleko od středu, ale máme před sebou cestu, proces uskutečňování a sebe-objevování dříve, než můžeme zjistit, že jsme vlastně pořád a vždycky ve středu. Na začátku se zdá, že půjdeme do středu přímo, ale brzy se setkáváme s opakujícími se vzorci smyček a záhybů, jež zkoušejí a prohlubují naši víru. Mohou vypadat tak, že ztrácíme půdu pod nohama, vracíme se, a po letech meditace si můžeme myslet, že jsme nepokročili kromě zrání ve své víře, což je zásadním smyslem duchovního růstu. Tatáž víra nám pak ukazuje, že zákruty a zatáčky cesty nejsou obtížnou cestou, kterou Bůh ztěžuje život, nýbrž cestou soucitného a moudrého učitele, který rozvazuje uzly našich srdcí.

Labyrint nám ukazuje, že nesnažit se měřit svůj pokrok je moudré: právě proto, že cesta není přímočará a duševní, nýbrž cyklická a duchovní, jako závity pružiny. Důležitá je pouze důvěra v poznání, že jsme na cestě. Cesta ke středu je úzká, vede ovšem ke zdroji života. Život je u svého zdroje věčný. Jen musíme zůstat na stezce. Pokud se snažíme podvádět a skákat z místa kde jsme, na místo, kde bychom chtěli být, aniž bychom ušli potřebnou cestu, ztrácíme se a jsme zmateni. V každém bodě můžeme ovšem začít znova. Stále přítomný soucit Boha se nejpříměji zakouší ve stálosti cesty a v největším objevu uprostřed významu cesty, kterou jsme ušli. Jen se musíme neustále pohybovat ve víře kupředu. Kdo hledá nalézá.

Meditace je cestou. V první řadě je cestou zkušenosti, spíše než myšlenky a představivosti. I symbol, jakým je labyrint, na to ukazuje. I když je symbol jako poutní labyrint v Chartres bohatý významem, lze jej opravdu pochopit jedině tehdy, když jej vidíme ukazovat mimo sebe a vůbec mimo svět znamení. Hledění na obrázek labyrintu a jeho procházení prstem na cestě doprostřed je velmi rozdílné od toho, když jej procházíme skutečně, na kolenou. Jak je tedy jiná denní praxe meditace od pouhého čtení nebo povídání o ní.

Laurence Freeman OSB
přeložil Jindřich Kotvrda

Výňatek z: „Křesťanský meditační zpravodaj“, březen 1992