Klement Alexandrijský: Ježíš, božský lékař

Snad každá identita se rodí z konfliktu. Heraklitus, před-Sokratovský filozof myslil, že vše vyšlo z konfliktu. Křesťanská identita se ve svém dětství také musela angažovat i oddělovat od velmi silných náboženských a filozofických sil v židovství, řeckém myšlení a gnosticismu. Nejranější křižovatkou tohoto procesu se stala Alexandrie, město založené na univerzalistické vizi. I v době Krista, když Filón, židovský myslitel smiřoval řecké a židovské myšlení a hebrejská bible se překládala do řečtiny, byla Alexandrie místem, kde známkou hledání pravdy bylo nikoli donucení, ale dialog. Klement z Alexandrie se narodil zřejmě v Aténách v roce 150 po Kristu a tíhnul k tomuto mimořádnému městu idejí. Tam našel svého křesťanského mentora. Pantaenus, který navštívil a studoval indickou filozofii, byl hlavou první katechetické školy celého křesťanství, a na této pozici jej Klement vystřídal. Když byla tato otevřená doba intelektuálního kvašení umlčena pronásledováními raného třetího století, Klement, ženatý muž, byl nucen sbalit svoje knihy a zemřel kdesi v exilu kolem roku 215.

Jako první mystický teolog nám zanechal přetrvávající model křesťanské mysli velmi zásadně podbarvený katolicitou mysli Kristovy, takže prohlásil, že 'nic, co není proti přirozenosti, nemůže být proti Kristovi'. Jako křesťanský humanista vnímající Boží slovo, jak dvojnásobně připravuje na Vtělení prostřednictvím jak řecké filozofie, tak i hebrejské Bible. Klement představoval křesťanství způsobem, který mohl vzdělaný svět respektovat. Představte si dnes, jak se člověk mnohem lépe cítí, když jsou základní postoje reprezentovány Ratzingerem nebo Williamsem, spíše než nějakým jednostranným fundamentalistou.
Klementova katolická mysl kontrastuje s jeho africkým současníkem Tertuliánem, jehož víra měla velmi odlišný tón - „co mají Atény společného s Jeruzalémem?“ ptal se pohrdavě. I jako 'křesťanský platonik' se Klement držel základních nauk o vtělení, božsko-lidské Ježíšově přirozenosti a o Kristu - všeobecném spasiteli. ('Každý má potřebu Krista) nikoli jako dogmatickou zkoušku konvenční pravověrnosti, ale jako inspirující zjevení.

Pro Klementa je Vtělení dílem 'vyučování i zjevení' a tento trvalý průlom do víry podepírá čerstvost a šíři jeho teologie, a musela být také základem a vůdkyní jeho modlitby. Na něm vidíme, že teologie a zážitek nemají být oddělovány.

Klement je prvním teologem, který mluvil o spáse jako o ‚theiosis‘ (zbožštění). Není to právní proces. Hřích není dle něj porušením pravidel zasluhujícím trest, ale iracionálním důsledkem neznalosti. Používá metaforu, kterou by použila i Juliána z Norwiche k vykreslení své teologie spásy – Adam upadl do jámy, protože ji nemohl přeskočit a nemohl se z ní dostat. Druhý Adam mu přišel pomoci, nikoli jej trestat. Právě z ne-obrazové hlubiny modlitby se rodí a vyrůstá jeho teologie spásného milosrdenství. Pro Klementa spása není omilostněním, nýbrž svobodou, zdravím, poznáním, životem. ‚Lék božského lékaře‘, Slovo které odvěků ‚drželo kormidlo vesmíru‘ a které, vtělené, je známé jako ‚všeuzdravující lékař lidských nemocí a svatý okouzlovatel nemocné duše.‘

Toto poznání je víra. Klement proto vnímá křesťany jako 'opravdové gnostiky'. Přestože brání křesťanskou víru před nabídkou převzetí gnosticismem, nepopírá, že nějak a v něčem je gnostický přístup pravdivý. Klementův pohled na osobní růst žáka v této duchovní nauce je vyjádřen v jeho třech velkých dílech. Protrepticus (Povzbuzení) uvádí pohanskou mysl ke Kristu, jenž je Logos, s důrazem na víru. „Každý si může zvolit buď věřit či nevěřit.“ V díle Paedagogus (Učitel) se zaměřuje na výchovnou práci Krista a očišťování učedníka. zde vidíme první ilustraci toho, co by mohlo být nazýváno celistvou křesťanskou 'spiritualitou' - víra jako celostní způsob života mající socio-ekonomický význam dotýkající se toho, jak se lidé oblékali, jedli, nosili šperky a parfémy, chodili do lázní, chodili na procházky, mluvili a milovali se v manželské ložnici. V díle Stromateis (různé) esoteričtějším stylem oslovuje pokročilejší žáky, v nichž se začínalo objevovat přímé zkušenostní poznání pravdy. Tato tři stadia duchovní cesty se stanou normou pro celou tradici. Kristus Učitel 'vycvičuje gnostika tajemstvími, věřícího dobrými skutky, tvrdého srdcem 'nápravnou disciplínou'. Neofyta poslouchá ze strachu, motivován touhou po odměnách, věřící vytváří dobré návyky, gnostik poslouchá láskou a nemá žádné touhy, protože má vše potřebné skrze Ducha Svatého a nakolik je to jen lidsky možné, je jako Bůh.

Irenej, Atanáš, a později Augustin s Klementem sdíleli základní přesvědčení církevních otců, že smyslem vtělení Boha je zbožštění lidské bytosti. Toto odvážné tvrzení - které se později v tradici stalo nebezpečným - přitahovalo gnostiky tehdy, stejně jako dnes přitahuje vágní příslušníky 'New Age'. Křesťanský význam myšlenky je ovšem přesný a rozumový. Spojuje osobní zkušenost s nikdy nevyslovitelným tajemstvím Boží přirozenosti. Theosis je dílem lásky, nikoli pouze myšlenky. V našem zkoumání tradice neustále budeme vidět, že kontemplace je dílem lásky. 'Čím více člověk miluje Boha, tím hlouběji vstupuje do Boha,' říká Klement a umožňuje to to, co Tomáš Akvinský nazývá 'konnaturalitou'. Je to Platónova idea, kterou Klement v křesťanské víře rozvinul skrze verš knihy Genesis o tom, že lidská bytost je stvořena 'k obrazu a podobě Boží.' Poznat můžeme jen to, co je jako my. Je to nous (mysl), dle Platóna nejniternější součást duše, která umožňuje poznat Boha. Překládat to dnes ovšem jako 'intelekt' je zavádějící. Je to daleko blíže činnosti mysli, která se nazývá 'buddhi' v Sanskrtu, nebo 'srdce' v Písmu. Pro Klementa je nous smysl člověka jako „obrazu Boha“ a je to orgán modlitby.

Být ikonou (obrazem) Boha pro mystického myslitele znamená nikoli zmrazený stav, ale dynamický proces. Stáváme se podobnými, bytostí v postupném přibližování se k Bohu. V tom všem je tendence k abstrakci - tělo nedostane mnoho náhledu a kontemplace by se mohla zdát spíše strašidelnou. Klementova křesťanská kotva ve Vtělení to ale hlídá. 'Pravý gnostik' je plně angažovaný církevní křesťan. Dobré skutky plynou z modlitby a jako kontemplující křesťan je v království 'větší ten kdo to koná a učí, (protože) všichni jsou pro něj přátelé.'

Kombinací transcendence vyjádřené v theosis a imanence vyjádřené v lásce, je nekonečnost. U Klementa dokonalost znamená, že se nikdy nestaneme dokonalými a že ‚každý konec je novým začátkem.‘ Bezobrazová povaha kontemplace (kterou Origenes, Klementův nástupce nazve ‚čistá modlitba‘) je zkušenostním dílem této teologie, v níž se neustále pohybujeme ‚skrze svatost do nesmírnosti‘. Klementovi patří první velké vyjádření apofatického rozměru poznání Boha, k němuž je každý vyzýván. ‚Nějak můžeme dospět k pojetí Všemocného, nevíme čím je, ale čím není.‘ Zralý křesťan, dozvídáme se od Klementa na počátku naší tradice, teologicky ovládá dva jazyky. Může říci: kde Bůh není? Nikde. Bůh je tedy všude. To pokrývá všechny základny a vyhýbá se namyšlenosti, jež nás v tomto věku vedla k pošetilosti scientismu, abychom uvěřili jen tomu, co můžeme vidět a měřit.

Klementova mystická inteligence měla vliv na křesťanské myšlení a spiritualitu zvláště v nesmírné hloubce a šířce jeho setkání s Kristem, které jej činí tak vyjímečnou kombinací, milováníhodnou autoritou. Ježíš má pro něj ‚hlas s mnoha tóny a různými cestami ve spáse lidí. Jeho cílem je vytvořit v duši skutečné zdraví‘. Ježíš jako spasitel nalezl pro všechny ‚rozumné látky směřující k rychlosti vnímání a spásy.‘ Za architekturou veliké mysli cítíme intimitu toho, který je unesen nádhernou krásou lásky.

Laurence Freeman OSB
Z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 38
přel. Jindřich Kotvrda