Každodenní život a modlitba
„Typický pouštní mnich bydlel v kamenné chýši pokryté větvemi z blízké oázy. Uvnitř byla rákosová podložka sloužící jako postel, džbán vody, v němž byly namočeny palmové listy pro výrobu matrací a pletení provazů, ovčí kůže na noční chlad, hrst sušených hrachů nebo čočky... jedlé rostliny a … paprika a kapary.“ (Derwas Chitty The Desert a City)
Žili v malých skupinách, jejich cely bývaly stavěny kolem společného dvora, takže byli poustevníky ve společenství. Na dvoře sázeli datlové palmy a olivovníky, a do okolního území pšenici na chléb. Při pěstování svého jídla se nedívali jen na svoje potřeby, ale byli otevření vůči potřebám druhých. Sestra Benedicta Ward, známá odbornice na obor pouštních otců a matek vypozorovala, že pouštní mniši způsobili zásadní zemědělské zlepšení pouště, které prospívalo životu okolních obyčejných vesničanů. Abba Orr vysázel v bažině stromy, Abba Copres měl malý hájek datlových palem na zahradě své poustevny. Jiný sázel pšenici a rozděloval ji mezi blízké vesničany. Jak je vidět, poustevníci se neizolovali a nepečovali jen o svůj vlastní duchovní pokrok. Ovoce jejich 'čisté' modlitby je vedlo k péči o lidi a svoje okolí.
Přestože jedli zřídka, slyšíme jak mnohé z jejich výroků nabádají k umírněnosti: „Náš svatý a nejasketičtější učitel řekl, že by mnich měl neustále žít tak, jakoby měl zítra zemřít, ale současně by se měl o svoje tělo starat tak, jakoby měl žít ještě mnoho nastávajících let.“ (Evagrius cituje Makaria)
Aby si mohli koupit vše potřebné, vydělávali si na živobytí splétáním matrací, provazů a košíků, tkaním lnu a nádenickou prací na polích. Byly to laická společenství, ne nepodobná skupinám křesťanské meditace po celém světě. Důraz v životě kladli na modlitbu a práci, liturgie hrála vedlejší roli. Vliv kléru přišel mnohem později. Nauku a pravidlo života dostávali od starších otců a matek, kolem nichž se shromažďovali. Starší se vlastně nechtěli stávat kněžími nebo biskupy, což nepřekvapuje, když vezmeme v úvahu pozadí změn v církvi od Konstantina.
Otcové a matky nebyli vyhledáváni pouze svými kolegy poustevníky a těmi, kdo se jimi chtěli stát, ale také ostatními z širokého a dalekého okolí. Jejich modlitební život je držel v otevřenosti vůči potřebám a starostem druhých, ať už žili kdekoli. Často byli žádáni, aby se stali prostředníky a soudci sporů, protože se jejich rada pokládala za objektivní. Někteří, jako Evagrius i sám Antonín šli i do Alexandrie, aby tam bránili křesťanství a zapojili se do diskuze s pohanskými filozofy.
Tím nejdůležitějším při vedení aspirantů poustevnictví byla modlitba. Během dne byly tři doby modlitby: třetí, šestá a devátá hodina (9, 12 a 15 hodin) a v noci: „Pokud jde o noční spánek, modli se dvě hodiny večer, po západu slunce. Když jsi chválil Boha, spi šest hodin. Pak vstaň k nočnímu bdění a zbylé čtyři hodiny setrvej v modlitbě. V létě dělej totéž, ale zkrať čas a uber počet žalmů kvůli krátkým nocím.“ (Abba Poimen)
Tato disciplína modlitby a práce – ora et labora – nám připomíná řeholi sv. Benedikta, jenž byl velkým obdivovatelem Konferencí Jana Kasiána. Naštěstí pro benediktinské mnichy Jan Kasián obdrženou nauku z pouště zjemnil v době, kdy ji zapisoval pro dva jím založené kláštery – jeden mužský a jeden ženský. Musím přiznat, že jsem si oddechla, když John Main přizpůsobil nauku Jana Kasiána životům obyčejných současných mužů a žen. Povzbuzuje nás abychom meditovali jen dvakrát denně – možná třikrát, když okolnosti dovolí – ale nechal nám nepřerušenou noc!
Psalmodie, zpěv žalmů pravděpodobně doprovázený hudbou, byla důležitou součástí jejich každodenní bohoslužby ať už ve společenství, o samotě nebo při práci. Znali je zpaměti a většinu z nich recitovali každých 24 hodin. Není divu, že máme následující výrok: „Někteří starší přišli k Abba Poiménovi a ptali se: „Když vidíme, že ve shromáždění někteří bratři klimbají, máme je napomenout aby bděli?“ řekl jim: „Když já vidím jak bratr klimbá, položím mu hlavu na svůj klín a nechám jej odpočívat.“
Přes to, co bylo řečeno, se modlili vestoje, obráceni k východu. Často konali prostrace, zvláště po zpěvu žalmů: „Postav se a modli se a udělej metanoiu (prostraci), a přitom říkali: 'Synu Boží, smiluj se nade mnou.“ (Abba Nau)
Písmo pro ně bylo velmi důležité. Při týdenních shromáždění nazývaných 'synaxis' se četlo nahlas. Přitom se kladl důraz na plnou pozornost: „Starší řekl: „Kde byly tvoje myšlenky když jsi recitoval synaxis, že ti uteklo slovo žalmu? Copak nevíš, že stojíš v přítomnosti Boha a mluvíš k Bohu?“ Nejenže museli znát Písmo zpaměti, ale důraz byl na uplatnění získané nauky v každodenním životě: „Ať děláš cokoli, dělej to podle svědectví Písma svatého.“ (Sv. Antonín)
I během práce opakovali svoji modlitební větu a po práci ve svých celách pokračovali v ponoření do osobní modlitby a Písmo zvnitřňovali meditací – opakováním pasáže z Písma bez uvažování nad významem. V této ústní kultuře se opakovalo nahlas: „Slyšeli jsme, jak medituje,“ řekl Abba Amoun o Abba Achillovi.
Ani my během meditace nepřemýšlíme nad významem našeho modlitebního slova Maranatha. Myšlenky opouštíme, ale slovo tiše a věrně ve své mysli říkáme.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda
(Upraveno dle kapitoly o pouštní tradici z knihy Putování k srdci od Kim Nataraja).