Ježíšův mystický zážitek
Minulý týden jsme poznávali, že mystické vědomí je tak staré jako pohoří. Většina velkých vědců naší doby také přišla k takovému vnímání světa – sjednocujícímu a uctivému. Kořeny toho, co nazýváme křesťanskou mystickou tradicí jsou starší než historický Ježíš.
Je to v souladu s teologií vtělení, kde věčné Slovo vstoupilo do času a prostoru v osobě Ježíše, způsobem jedinečným a neopakovatelným.
Stojí za to zdržet se u tohoto paradoxu ‚tempiternity‘ - slova Raimona Panikkara pro integraci času a věčnosti v jediné pozornosti. Podtrhuje totiž to, co činí křesťanskou zkušenost jedinečnou. Vysvětluje také, proč Písmo a Ježíšova slova mohou být chápány tolika způsoby. Totéž tajemství ukazuje, jak vstupujeme do společného základu lidství skrze pronikání své vlastní tradice. Zůstáváním ve své vlastní víře – za předpokladu, že pronikáme její hlubiny – se vynořujeme tam, kde nás potkává vzkříšený Ježíš, v oblasti bez hranic. Nikdy svět nepotřeboval mystickou moudrost tak naléhavě, aby překročil jak svoje sebezničení, a rovněž tak i zamezil odlišnostem stát se rozdělením a důvody pro násilí.
Kořeny křesťanské mystické moudrosti tkvějí v nejhlubších komnatách Ježíšova srdce. Lidské srdce – všeobecný symbol celistvosti i niternosti – je všeobecně známo jako obtížné k rozlišování. Nemohli bychom doufat, že uvidíme do hloubky Ježíšova srdce, kdyby nám výslovně neřekl: „Jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,15). Nazýváme se jeho přáteli, kterým nic nezatajuje. Toto mimořádné zjevení spolu s tím, co ukazuje o Božském vztahu k lidství, je v srdci křesťanské víry a tkví v základu každé interpretace kříže a vzkříšení.
Ježíšovi se v Novém zákoně říká ‚učitel‘ častěji než jiným titulem. Od něj se učíme, jak to naznačuje slovo učedník (disciple od discere, učit se). Jako každý dobrý učitel sdílí Ježíš to, co ví, skrze napínání naší mysli a rozšiřování naší schopnosti pro gnosis, poznání z první ruky skrze osobní zkušenost. To nazývá druhý vatikánský koncil všeobecným povoláním ke svatosti, a to je důvod, proč tolik zdůrazňoval obnovení kontemplativní tradice. Jednou z nejlepších metod takovéhoto učení je nikoli napumpování informací, ale kladení otázek. Mystická zkušenost vzkvétá, když je mysl otevřená, a právě to působí otázky.
Mezi mnoha otázkami, které ježíš klade, je jedna zásadní – která také ukazuje, jak se jeho zkušenost Otce stává naší vlastní zkušeností – je otázka ‚A za koho mě pokládáte vy?‘ (Lk 9,18, Mt 16,15). Není invazívní. Chceš-li, ignoruj ji. Pokud jí ovšem nasloucháme, vede nás jako Alenku hlubokým tunelem do světa mimořádně intenzívní skutečnosti a osvícení, které Ježíš nazývá Královstvím. Skrze naslouchání této otázce jsme jakoby svedeni, abychom čelili zásadní otázce lidského vědomí, kterou rádi neustále odkládáme: ‚kdo jsem?‘ Křesťanští mystikové vždycky chápali, že sebepoznání se nedá oddělit od poznávání Boha. ‚Kéž poznám sebe, abych mohl poznat Tebe‘, modlil se svatý Augustin. Ježíšovo vlastní sebepoznání je základem jeho pokorné autority pro kladení jeho otázky. Mystická moudrost je pokora. ‚Vím, odkud jsem přišel a kam jdu‘ (Jan 8,14) Jakoby Ježíš, učitel evangelií a učitel v našich srdcích chtěl, abychom to mohli říkat o sobě.
Basileia, řecké slovo pro ‚království‘ se lépe přeloží jako ‚říše‘. To nám připomíná, že Boží království není místo, na které jdeme, nebo odměna, kterou dostaneme. Je to přítomnost Božího čistého bytí v němž jsou všechny duality nikoli zničeny, nýbrž přesaženy. ‚Ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je ve vás/mezi vámi!“ (Lk 17,20-21). Předložka eu zde znamená jak v, tak i mezi, a tak jako většina gramatiky sv. Pavla připomíná nuance jak mystické, tak i sociální. Evangelia jsou mystická i morální, kontemplativní i aktivní, jsou nekonečně úrodným zdrojem duchovního růstu. Proměňují význam podle podmínek, v nichž jsou čtena a přizpůsobují se inteligenci čtenářova srdce. Kontemplativní modlitba a živé slovo Písma společně formovaly křesťanskou mystickou tradici. Křesťanská mystická tradice zakořeněná v Ježíšově zkušenosti jednoduše znamená vstup do Království v milující jednotě s ním, osvíceni jeho slovem, v jedinečných okolnostech našeho života.
Ježíš dělal mnoho věcí. Odpouštěl hříchy, uzdravoval nemocné, sytil hladové, křísil mrtvé, tišil bouře, promlouval v podobenstvích a pravidelně odcházel, aby byl v tichu a sám v modlitbě. Jádrem všeho, co říkal a konal, bylo projevení Království. ‚Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně‘ (Jan 14,10-11)
Toto nárokování si jednoty s Bohem a Ježíšovo ujišťování o poslání Ducha vedlo přes několik staletí k trojičnímu modelu křesťanského mystického jazyka. Je to ovšem, jak uvidíme během této série, obvykle podobnější jazyku ložnice nežli přednáškové místnosti. Nepřekvapuje tedy, že se křesťanští mystikové docela pravidelně střetávali se svými akademickými a byrokratickými úředníky. Ani naše sestry ve víře – židovství a islám, nejsou tak intenzívně zaměřeny na naukovou pravověrnost. A přece je mystika stále ještě často na vlastní riziko nucena nacházet slova pro zkušenost probouzející se v tichu sjednocení srdce. Ježíš, model křesťanského kontemplativního člověka také ukázal, jak si zkušenost Boha žádá vyjádření, aby v lidském vědomí uskutečnila revoluci.
Do Království vstupujeme skrze proměnu vědomí k nasměrování na druhého. Blahoslavenství popisují, jak svět vypadá poté. Láska je platidlem Království a přikázání milovat je velkým zjednodušením, které v sobě spojuje morálku i mystiku. Křesťanství je v zásadě mystickým náboženstvím, protože mimo sjednocující vizi, v níž jsou smířeny všechny protiklady, nedává smysl. Dokonce i nepřátelé se stávají milovanými. Ježíš učil, že kontemplace i nenásilí jsou stejnými pilíři Království.
S tím, jak do toho křesťanský učedník vrůstá, živen slovem, svátostí, společenstvím a dialogem s jiným náboženstvími, stává se jeho zkušenost naší zkušeností. Křesťanská mystická zkušenost je v podstatě křesťanský život. Když jej žijeme, poznáváme, že velké přebývání o němž zpívá v hovorech na rozloučenou - ‚jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás‘ (Jan 17,21), nejsou jen pouhými slovy.
Laurence Freeman OSB
přel. Jindřich kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 35